Ze Slovenského krasu jsme si dovezli výborné prázdninové zážitky. Tím největším byl adrenalin v Krásnohorské jeskyni

Na samý dálný jihovýchod Slovenska, do tak trochu zapomenuté oblasti našich nejbližších sousedů, vedla letošní první větší zahraniční liščí výprava. Tu jsme v počtu sedmnácti absolvovali od 1. do 6. července.

Zdolat jsme museli kolem 400 kilometrů, které jsme si při cestě tam zpestřili obhlídkou Oravského hradu. Na ten jsme se, vzhledem k časovým možnostem a délce nabízené prohlídky, podívali jen z venku, ale i tak to stálo za to. A potom už jsme zase „polykali kilometry“, až jsme se navečer ocitli tak trochu v jiném světě.

Náš cíl, Slovenský kras, je právem označován za jeden z nejpozoruhodnějších národních parků střední Evropy.  V symbióze jsou tu středověké strážní hrady, četné krápníkové jeskyně, náhorní plošiny, doliny, planiny, voňavé louky … A my jsme zde svůj dočasný domov našli v malebné obci Krásnohorská Dlhá Lúka.

Na zdejší největší planinu, Silickou, jsme vyrazili hned následujícího dne. Ve vesnici Silica jsme byli překvapeni pěkným kalvínským kostelem, jehož správce nám poskytl neplánovanou a zasvěcenou přednášku. Dokonce nám i dovolil nahlédnout do věže tamního kostela, kde se právě opravovaly zvony. Čili nečekaný a zajímavý zážitek. Před teplým počasím jsme se potom schovali u nejníže položené ledové jeskyně světa, Silické ľadnice, a posléze i v v největší jeskyni Slovenského krasu, v Domici, zajímavé hlavně okružní plavbou po podzemní říčce Styx. Plánovaný výšlap po Silické planině jsme potom ale z důvodu pekelného vedra zkrátili a ukončili už ve vesnici Kečovo.

V deštivou neděli byl den zasvěcený památkám a historii. Nadchnul nás klasicistní zámek Betliar u Rožňavy, který, byť ne veliký, zaujal množstvím místností s pozoruhodnými exponáty všeho druhu, včetně mumií či loveckých trofejí a rozsáhlým okolním parkem. Jeho dočasnou obyvatelkou je mumie Žofie Szerédyové, ve své době považované za dvojnici rakouské císařovny Sissi. V Rožňavě jsme se prošli po největším náměstí na Slovensku, jemuž dominuje 38 metrů vysoká strážní věž, vybudovaná v rámci obrany proti Turkům v roce 1654. Další zdejší zajímavostí byl mj. památník Františky Andrássyové, postavený v roce 1905 z veřejných sbírek. Rod Andrássyovců patřil k nejvýznamnějším a nejbohatším rodům Uherska a zapsal se významnou měrou do dějin zdejšího kraje. Františka Andrássyová s manželem Dionýzem tvořili v dnešním smyslu sociální politiku na úrovni své doby. Sami bezdětní, věnovali četné finanční dary nejchudobnějším vrstvám obyvatel, zakládali starobince, útulky atd. Další pozoruhodnou stavbou, která je připomíná, je mauzoleum Andrássyovců v Krásnohorském Podhradí, architektonicky ojedinělá secesní budova z roku 1904, kde jsou oba pochováni.

Pondělí patřilo výšlapům do kopců. Dopoledne jsme zdolali stoupák nad naším penziónem a ocitli se na Škridlovém košiaru. Takto se zde jmenuje hranice mezi světem dole a světem na náhorní plošině Silické planiny. Pak už téměř po rovině jsme došli na Dievčenskou skálu, z níž se nám otevřel výhled přes „naše“ údolí široko daleko do kraje. Cestou na skálu i dále jsme obdivovali zajímavou stepní květenu, která vyrůstala mezi vápencovými kameny a kamínky, i zdejší suché louky. Podobně jako jsme na planinu museli vystoupat do prudkého svahu, museli jsme do údolí sestoupit prudce s kopce. 

Odpoledne jsme vyjeli do Maďarska, kde Slovenský kras pokračuje krasem Aggteleckým. Po překročení hranice jsme se náhle, byť jen na chvíli, ocitli v ojedinělém světě romské vesnice Bódvalenke. Zdejší barevné domy, pomalované freskami s motivy romských legend a pohádek, vznikají postupně v rámci projektu nadace Evropská dílna a v šedi okolního chmurného pohraničí vyrazí dech. Na této unikátní výzdobě se postupně podílejí profesionální umělci i samoukové, ale třeba i děti.

Z vesnice Bódvazsilas jsme si vyšlápli kolem jeskyněk ke zřícenině královského hradu Szádvár, který se majestátně tyčí nad okolím a odkud se nabízejí pozoruhodné výhledy. A na závěr naší mise do Maďarska jsme si ještě prošli pěknou vesničku Jósvafő s památkově chráněnými domy a stavbami, vodními mlýnky a zajímavým, do svahu vystavěným hřbitovem s dřevěnými kůly místo náhrobků.

V úterý přišla na řadu perla Slovenského krasu, Zádielská soutěska, která je největším krasovým kaňonem Slovenska. Procházka to byla náročnější, ale nádherné bílé skály a úžasné fotogenické výhledy za tu námahu stály. Jako bonus za odměnu po náročném výšlapu jsme si potom dali relax u vodopádu v obci Hrhov a někteří i na bazéně v Rožňavě, protože toho dne slunce opět pálilo. Několik z nás ještě po cestě zpět neodolalo a nakouklo do romské osady v Krásnohorském Podhradí. Nad touto obcí se vypíná pěkný hrad, bohužel již několik let po požáru mimo provoz a dalších několik let se do něj ještě návštěvníci nepodívají, protože se spravuje.

Zlatý hřeb našeho programu nastal poslední den v podobě návštěvy Krásnohorské jeskyně. Žádná prohlídka s průvodcem, který drží baterku, ve stylu podívejte se vpravo a vlevo. Ale pěkně se nasoukat do kombinéz, nasadit helmy s čelovkami, prolézat úzkými otvory, přecházet vodu po lanech a nad vodou chodit po úzkých lávkách. A přitom, pokud možno nemluvit, nehlučet a poslouchat pokyny průvodce-jeskyňáře. „Byl to bezva adrenalin a největší zážitek z pobytu,“ shodli jsme se všichni, když jsme po téměř dvou hodinách jeskyni opouštěli, trochu unavení, ale spokojení.

Při v podstatě nekonečné cestě domů, kdy jsme uvízli před Žilinou v koloně, jsme se ještě stačili zastavit a osvěžit u přírodního jezírka s minerální vodou v obci Kalameny a potom už nás čekaly další dlouhé kilometry domů na Hanou. Tam jsme s večerem přijeli. Unavení, ale šťastní z toho, že jsme objevili zase jeden zajímavý kus světa.

Zavzpomínala Hanka Hulíková, jedna z organizátorů akce

Na výběr z fotek dodaných několika našimi fotografy se mrkněte sem.