Zdeňka Buriana, malíře pravěku a dobrodružství, jsme si připomněli na Setkání s knížkou

Když přemýšlím, co nám některé přednášky mohly dát ke všeobecnému povědomí, napadají mě v souvislostech tyto: „Jules Verne a jeho fantaskní svět“ (28. 1. 2014), její opakování po čtyřech letech (26. 6. 2018) se zmínkou o nakladateli Vilímkovi a další na téma „Zdeněk Burian, malíř pravěku i dobrodružství“ uvedená 25. Září letošního roku, kde byla též zmínka o panu Vilímkovi. Ve všech se nepřímo i přímo prolíná práce tří umělců z období mezi polovinou 19. století až ke konci 20. století. Roku 1828 se narodil Jules Verne – spisovatel, kterého vydával Hetzel, roku 1835 to byl Josef Richard Vilímek, český vydavatel a roku 1905 Zdeněk Burian, ilustrátor a malíř.

Všichni tři umělci vynikali neobvyklou pílí, fantazií, za všemi zůstala vynikající obsáhlá práce, dílo, které je přetrvalo. Dnešní i budoucí čtenáři je budou nadále obdivovat a ctít. Data narození umělců na sebe logicky časově navazují tak, jak dílo vzniká – román, posouzení nakladatele, ilustrace, hotová kniha a její život mezi čtenáři. Všichni měli smysl pro dobrodružství a čest, které v dnešní době ubývá, snad není tak moderní.

I vydavatelé musí mít na mysli jednak kvalitu románu, jednak vypovídací schopnost ilustrací a nakonec i vkus čtenáře, aby se kniha stala dílem, potažmo bestselerem, který bude finančně přinejmenším neztrátovým. Proto lze i vydavatele považovat za umělce. Na druhé straně si jak vydavatel Hetzel (Verna), tak i vydavatel Vilímek (Buriana) zavázali svoje dodavatele tak krutými smlouvami, že se tito nemohli často ani s rodinou najíst. Nejhůře bývalo před Vánocemi, kdy musely knižní hity být včas na pultech.

Je pravda, že dříve se v dobrodružných knihách vyskytovaly postavy buď jednoznačně kladné, neohrožené a čestně jednající anebo vyložení záporové, záludní lumpové, šejdíři. Charaktery byly lehce rozeznatelné i pro mladé lidi a tím mohly nenápadným, edukativním způsobem vést čtenáře tak, aby si dobra vážili. Sám Burian byl celoživotní tramp, za ženu pojal krásnou dívku, která se podobala indiánce.  Tramping vlastně vznikal jako reakce na obdiv ke kladným a odvážným hrdinům. Reakce na knihy s nevyhraněnými postavami, s proměnlivým charakterem, byly zpočátku odmítavé. Dnes je pravidlem představovat spíše „lidské“ typy, které často zakolísají a provedou i něco nekalého.

Zdeňka Buriana přijali jako zázračné dítě, kreslíře a malíře, na Akademii. Studium nedokončil, vyhodili ho, protože si při studiu musel vydělávat kresbami pro různé redakce, aby se uživil. Školní řád to zapovídal. Pro naše umění se tímto vyhazovem nic nestalo, možná naopak. Burian zůstal zcela nezávislý na všelijakých uměleckých směrech, nebyl členem žádného uměleckého uskupení (Devětsil apod.). Na Akademii si osvojil různé malířské techniky, v některých později zcela vynikal. Mistr Burian byl mistrem zejména v technice bravurní perokresby a negativní malby (bělobou na hnědý nebo černý papír). Jako jeden z mála na světě pracoval neobvyklou technikou kvaše, která byla kdysi před stovkami let používána v islámských zemích.  Kvaš je vlastně akvarel, malovaný na vlhký silný podklad – karton. Za půl hodiny musí být základní malba hotová, potom za sucha se bílou hustou barvou, tenčím štětcem, dodělávají a zvýrazňují detaily. To jsou například ty dramatické trávy v popředí, odlesky měsíce, světelné kontury. Toto dodává malbě neobyčejnou plastičnost.

Z mnoha děl Julese Verna jsme si četli ukázky, nebo připomínali obsahy známých i méně známých děl. Na poslední přednášce jsme si podrobně všímali právě Burianových ilustrací. Podívali jsme se na obrázky všech technik a všech žánrů, které mistr vytvořil. Celkový počet děl se odhaduje na 20 tisíc, každé je akční, v pohybu, tak jako fotografická momentka. Burianovy ilustrace uvádějí v život každou Vernovu knihu tak, že vlastně verneovky – Vernův svět, se nám vryl do duše, viděný výhradně očima Zdeňka Buriana.

Za druhé světové války a po ní nebylo možné z ideologických důvodů vydávat knihy, jejichž dobrodružný děj se odehrává v zemích, které nebyly zainteresovány na výsledcích války. Nebo neschvalovaly fašismus, nebo neodpovídaly ústřednímu vedení státu po válce. V těchto dobách bylo účelné se obrátit do historie. Burian se pustil do studií prehistorických zvířat, lidí i rostlinstva. Už jako malý kluk měl sbírku zkamenělin z oblasti jeskyně Šipky u Štramberka, pořídil si katalog zvířat, rostlin atd., který stále doplňoval a celý život používal. Spolupracoval s akademiky a vědci (Augusta, Štorch), aby na základě výzkumů vymodeloval co nejpravděpodobnější podoby pralidí, prazvířat, pralesů a prakytek. V tomto směru byl Zdeněk Burian světově nedostižný a nezapomenutelný a o práci měl vystaráno až do konce života v roce 1961.

Není možné vypsat všechno, co jsme si na těchto Setkání ch s knihou povídali. Tak jen tedy pár poznámek, které Vám předkládám k zopakování atmosféry.

Eva Sommerová