Závěr června patřil výšlapu do vršků nad Šumperkem

Poslední červnová sobota, 29. 6. 2019, ve čtvrt na deset ráno našla vystupovat v Šumperku z vlaku skupinu 10 účastníků našeho turistického výšlapu z tého stanice do Hanušovic. Trasa, která měla zhruba 20 kilometrů, vedla nejprve ze Šumperka přes skálu Kokeš na Městské skály (689 m n. m.). Tady jsme museli chvíli počkat na první zbloudilé, kteří se místo sledování značek zabrali do hovoru a přešli odbočku. Na skály nakonec dorazili, sice delší, avšak méně náročnou trasou, a ani neměli velké zpoždění. Nastalo první svačení a focení, protože výhled z Městských skal stojí za to. Jeseníky včetně Pradědu jako na dlani.

Společně jsme pak pokračovali na vrchol Smrk (742 m n. m.), na němž je ocelová konstrukce vysílače, ale nebýt tam vrcholová cedule, člověk by pro samý les ani nevěděl, že je na vršku. To jsme byli zhruba v polovině trasy a teď už to skoro pořád bylo lehce s kopce. Kráčeli jsme posekanými loukami nad Kopřivnou, kolem níž vyrostly větrné elektrárny. Dědinu samotnou jsme ale obešli a směřovali jsme na další zastávku - Nový hrad u Hanušovic, neboli Furchtenberg. Ještě před odbočkou na hrad většina nevydržela a krátce spočinula v občerstvení v místní chatové osadě. Bylo proč, teplota byla tropická.

Hrad Furchtenberg pochází z přelomu 13. a 14. století a v dobách Karla IV. byl mohutně opevněn tak, že byl na plochu snad nejrozsáhlejším hradem na Moravě. Nevydrželo mu to dlouho. Za česko-uherských válek na konci 15. století byl dobyt vojsky Matyáše Korvína a pak už jen pustl. Nicméně i dodnes je znát, o jak mohutný hrad šlo. My jsme si na nádvoří pod hradním palácem, i přesto, že bylo dost teplo, rozdělali oheň a opekli špekáčky či chleba. Zvlášť někteří se na tento moment těšili a ptali už ve vlaku. Taky jsme na hradě potkali, s výjimkou obsluhy kiosku, doposud jediného člověka za celou trasu od Šumperka sem: dámu s fotoaparátem, která přišla obdivovat velkolepost hradu. Nebo to byla zdejší Bílá paní?

Pak už nás od cíle našeho výšlapu dělily poslední čtyři kilometry. Šli jsme po náspu nad železniční tratí, za kterou tu a tam prosvitla řeka Morava. Byli jsme rádi v polostínu listnatého lesa, jímž jsme došli až do Hanušovic, kde jsme se zastavili v Pivovarské restauraci. Co by to bylo za návštěvu bez ochutnání zdejšího piva? Seděli jsme v Salonku sládků pod podobiznami přísně se tvářících zakladatelů a prvních dohližitelů na kvalitu zdejších tekutých produktů a postupně se dostavovala příjemná únava. Ještě že jsme za hodinu museli na vlak, jinak bychom tam usnuli a spali dodnes.

Závěrem se podělíme o příjemný poznatek: Zjistili jsme, že výběr "turistika, nebo výlet" nezáleží na věku našich účastníků, ale na jejich kondici a chuti něco víc ujít a trochu si "máknout". Z naší 10členné skupiny totiž měla pod šedesát let jen půlka a z ní pod padesát jen dva lidé.

Výběr fotek z červnového turistického výšlapu máme tady.