Únorový let knižním světem trval půldruhé hodiny

Ani v únoru jsme nevynechali Setkání s knížkou, které pořádá náš klub jednou měsíčně už třetím rokem. To to letí. Na úterý 25. února nebylo připravené žádné téma, a tak se každý z příchozích mohl projevit. Pravda, nabídku nevyužil každý, ale osm z 11 přítomných se tu krátce, tu déle rozhovořilo. Na průlet četbou nám tentokrát stačilo 90 minut, které ale byly nabité informacemi, dojmy, pocity a názory.

První si slovo vzala Iva, která přišla s prvotinou Jonase Jonassona, Švéda žijícího ve Švýcarsku - Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. A fakt byla kniha přesně o tom. Literární kritik by ji popsal jako veselý útěk a reminiscenci na životní příběh svéhlavého muže na pozadí událostí 20. století. Ale my nejsme kritici, tak jsme si raději dali mátový čaj.

Lenočka má doma puberťáka a hledala proto pomoc v knihách. Zjistila, že příručky už nejsou, co bývaly - že jsou lepší. Po přečtení Nemluv na mě tímhle tónem pochopila, že její syn je úplně normální. To si utvrdila i v další knížce Jak vychovat puberťáka. A protože je to dívka mnoha témat, z pubertálních vod přešla do vážnějších, k Pamětem kata Mydláře od Josefa Svátka. Na 900 stranách se rozprostírá bohatý děj, navíc psaný staročeštinou, kterak se původně student medicíny Jan Mydlář dostal ke katovskému řemeslu, které ho slušně živilo. Nedoporučuje se číst před spaním, protože pak spaní nepřijde. Lenočka většinou nečte jen jednu knihu. Do čtvrtice všeho dobrého a jen krátce zmínila knížku Konec kruhu od norského spisovatele Toma Engelanda, který předběhl Dana Browna a uvažoval o tom, co by se stalo, kdyby Ježíš Kristus nezemřel na kříži. V knize prý vystupuje také albín, ale v ryze pozitivní roli.

O židli vedle seděla Líba, která je známá hltalka naučné, poučné a vzdělávací literatury. Představila knihu rozhovoru Radomila Hradila se slovinským léčitelem Země Markem Pogačnikem. Hradil sám je zakladatelem biozemědělství, a tak se ti dva sešli. Pogačnik provádí Zemi akupunkturu stejnou jako lidem, do nemocné půdy vsouvá kamenné jehly. Líba podotkla, že bychom se jako Přátelé přírody neměli jenom radovat z přírody, ale také si všímat věcí, které Zemi bolí. Moderní člověk totiž, slovy Pogačnika, se Zemí (Gaiou) nepěstuje milostný vztah, nemluví s ní, což se ale musí změnit.

Hynek zlehčil téma ukázkou ze svého cancáku neboli vandrovního deníku, kterých popsal od 11 let devět. Přenesli jsme se do roku 1995 do zašlého světa táborů na zelené louce, které si táborníci musejí sami vybudovat. Cancák potom vesele koloval mezi přítomnými a vypadávaly z něj různé jízdenky, pytlíky čaje, fotky a další nezbytné věci, podle nichž si člověk vzpomene, jak mu tenkrát bylo a kdo s ním při tom byl. A kde.

Marcela dnes jen stručně poznamenala, že "Bohatí bohatnou, chudí chudnou. Každý dělá, co umí." a rázem se to stalo perlou večera. 

K literatuře jsme se vrátili spolu s Věrkou K., která přečetla knihu od Anne Philippové Kratší než vzdech o ní samé, ve které autorka popisuje, jak se srovnávala se smrtí svého manžela, slavného francouzského herce Gérarda Philippa.

Nová tvář, Tonča přinesla knihu od kamaráda, kterého poznala v lázních. Václav Staněk se jmenoval a svůj humorně napsaný vlastní životopis pojmenoval Poslední prvotiny. Jsou to takové veselé příběhy z autorova veselého života. Třeba o rumu.

Skončili jsme podivnou pohádkou Rudé boty, kterou nahlas přečetla Hanka. Byla z knihy Ženy, které běhaly s vlky od Clarisy Pinkola Estés. Celá kniha je vlastně jinotaj a člověk musí číst všechno několikrát, aby objevil smysl příběhů. A když neví, pomohou vysvětlivky. No schválně, jak byste se tvářili, pokud by vám někdo (jako hrdince příběhu) naporučil "tančit, dokud z tebe nebudou viset jen střeva"? Na to jsme zkrátka museli jít na pivo. Vlastně na dvě, ale pěkně černá - jako od Mydláře nebo od Pinkoly.