Setkání s knížkou: O šlechtě a šlechtictví včera a dnes

Poslední úterý v září jsme se sešly (my ženy) k tématu, které se zdálo trochu odtažité, protože o aristokracii vlastně málo víme. Existuje sice mnoho krásných obrazových publikací o starobylých zámcích a hradech, ale o jejich obyvatelích a tvůrcích z minulých století i ze současnosti jsme jaksi informováni málo. Nanejvýš se dozvíme z médií nějaké střípky, které vyšťourali drzí fotoreportéři, nebo informace, který rod zase něco restituoval. Málokdo se pustí do historických studií. Bývá to vlastně jen dějepis.

Snažily jsme se přijít na kloub samotnému pojmu šlechtictví, k čemu zavazuje. Mohly jsme se ale věnovat pouze hlavní lince historie → současnost s tím, že odbočky, peripetie a některé nepěkné skutky šlechty (bratrovraždy, kolaborace) by se také našly.

Starší definice zní: Šlechta (nobilita, aristokracie) je mocenský vládní stav, třída, kasta, soubor jedinců, majících mocenské a právní výsady, spojené se šlechtickým titulem a znakem rodu – erbem a ovšem s brannou povinností.  Už Bohuslav Balbín před stovkami let napsal: „Šlechtictví je jakési stálé projevování vynikajících vlastností, k němuž vede potomky jejich původ, příklad jejich předků“. Kořeny spadají až do rodové společnosti. Vůdce rodu se vždy vyznačoval nejlepšími vůdčími vlastnostmi, rozhodností, inteligencí a ušlechtilostí. Musel členy rodu sjednocovat a jednat tak, aby se všichni uživili. Na principu dědičnosti a rodového principu se tyto vlastnosti udržovaly a sňatky tříbily, tak jako se mohou křížit a šlechtit rostliny, či plemena psů, koní. Pardon, prosím! Tito vůdci, posléze šlechtici, se stávali vyvolenými.

V pozdějších časech i dnes mnohé lidi napadá, že ta knížata, hrabata a baroni jsou zbytečně moc bohatí, možná nafoukaní a že by vlastně měli nám všechno to bohatství dát. Je to vlastně bulvár minulého i tohoto století. Lidská závist je nekonečná. Proto asi šlechtu stíhala často nepřízeň osudu, revoluce, konfiskace majetku, jejich místo nahradili všelijaké vlády, úředníci, popřípadě lid, který ve svých masách všechno nejlépe ví. Po 1. světové válce nesměli u nás v nové republice a v Rakousku používat svoje historické tituly, erby a výsady. Veřejné mínění bylo směřováno k tomu, aby vidělo šlechtu jako cizorodý prvek v národním tělese, jako „konec starých časů“. Proto se začalo říkat, že po Bílé hoře nemáme vlastní šlechtu, že jsme tedy národ plebejský. I Hitler tvrdil, že všechna naše bývalá aristokracie je vlastně německá, a nutil ji přijmout říšské občanství a podporovat nacismus. Význačné české a moravské rody daly vícekrát jasně najevo sounáležitost s českým národem, nejen prohlášeními, ale i velkými finančními dary, např. na vybudování obranného opevnění republiky proti Hitlerovi, před Mnichovem.

Vše „šlechtické“ bylo nechtěné a zakázané. Proto celé rody z donucení emigrovaly a všichni si museli, roztroušení po celém světě, vybudovat novou existenci, většinou občanskou nebo dobročinnou. Povznesli se nad svůj osud, nefňukali, zůstali hrdí, pomáhali si navzájem, ale uzavřeli se mezi sebe, stále se spolu stýkali a stýkají. Také proto, že všechna evropská šlechta je spolu vzdáleně pokrevně spřízněna, potomků mají hodně. Nemáme vědomí, jak žijí, jak oslavují, konkrétně nevíme skoro nic. Zůstávají kastou sami pro sebe a jistě sledují změny světa a jednotlivých zemí, které se jim nemohou líbit. Dále dávají důraz na morálku a etiku.

Jako příklad našeho žijícího aristokrata jsme zmínily hraběte Arnošta Kolowrata, jeho barvitý život. Do republiky se vrátil po 40 letech. Kromě jiného tvrdí: „Dnes je spousta lidí, kteří nepatří k nijaké exkluzivní vrstvě, a přesto se ve svých každodenních životech rovněž chovají s příkladnou šlechetností“. K tomu dodávám: Když se tedy u nás (a v Rakousku) nesmějí šlechtické tituly používat, tak je nelze ani udělovat. V našich končinách ale žije několik jedinců, kteří by si povýšení do šlechtického stavu zasloužili. Napadá mě například paní Meda Mládková.

Záříjové Setkání s knížkou připravila Eva Sommerová