Seniorský výlet za vůní kávy a tajemstvím loutek

První společná akce seniorů, členů Malé lišky, a členů Klubu pro seniory Olomouc–Lazce se vydařila, program plánovaný na středu 11. března 2020 jsme do puntíku splnili. Co umí jedni, mohou využít druzí a naopak. Nebylo nás mnoho, ale to už  postupoval světem zlý koronavirus a přirozené obavy zvítězily. Hned další den naše vláda vyhlásila nouzový stav. Ještě jsme tedy nemuseli být vyzbrojeni rouškami na obličeji, které kradou tvář, takže jsme se u autobusu č. 11 bezpečně všichni poznali.

V Lošově jsme šli jen kousek ulicí Svolinského, zazvonili a už nás vůně kávy vtáhla do jednoduchého prostředí kavárny s několika starožitnými domácími pražičkami kávy. Už sedíme, chvilku čekáme, káva se vaří, lahoda, pohoda, pišingry a oplatečky jsme měli s sebou. Pan vedoucí pro nás připravil prezentaci, vše o kávách dobrých, výborných i vynikajících, směsích i jednodruhových (arabika, robusta). O původu, pěstování, o velkých lodích a žocích, ve kterých se kávové třešně rozvážejí do celého světa. Hodně druhů jsme si očmuchali, také voňavé extrakty ve flaštičkách. Zvednutým  prstem  jsme byli varováni před největším šmejdem – kávou Jihlavankou a úplným humusem – kávou rozpustnou. Nakonec jsme čerstvě upražené a pomleté kávy nakupovali pro sebe i pro přátele, pro paní průvodkyni a pro pana Nopa do Samotišek.

Místní moudrý pán nám radil,  ať nechodíme na Kopeček tím „blatem“, lesem,  ale raději po silnici. Šli jsme tím blátem, po modré značce, asi 4 kilometry, někteří po zelené. Cesta se vlnila nahoru, dolu, ale bylo jarně,  někteří otevřeli deštník. Za chvíli jsme uviděli věže  baziliky z neobvyklé  strany, všichni  ale hned mazali  k  Mackům dát něco do bacina. Z časových důvodů jsme pak sjeli busem do Samotišek a došli k úřadu této samostatné obce. Paní úřednice, průvodkyně,  nám ukázala vše, co za vidění stálo, i památník Bohuslava Balbína, jezuitského kněze a vlastence, rodáka zdejšího. Nevěděli jsme, že zde bydlel a tvořil malíř Jiří Stejskal, bohém z přesvědčení. Na domě má pamětní desku a u Nopů visí jeho velký odpudivý originál.

Pokračovali jsme pěšky a rychle za překvapením. V obyčejném řadovém šumperáku nás čekala snad největší sbírka starodávných loutek, počínaje snad Matějem Kopeckým. Marionety zaplavují celý byt manželů Nopových, na stěnách, kolem schodiště, na patře, většinou se jedná o postavičky našich klasických pohádek. Historie loutek je vlastně historie lidská, kočovná, hlavně v dobách bez televizí a Internetů. Nopovi skoupili staré loutky snad ze všech stavení a půd v republice, v různém stadiu opotřebovanosti, některé neměly původně všechny končetinky, často jen zpráchnivělé šatičky. Vše jde spravit. Paní Nopová, když chce být na manžela moc hodná, některé loutce ušije ručně nové šatičky. Ručně proto, protože např. malinké rukávky nelze vsadit ke kabátku šicím strojem. Oba manželé jsou loutkoherci, s pohádkami jezdí za dětmi po republice, do divadélek a mateřských škol. Pohádky též nahrávají na DVD, za loutky mluví a texty upravují třeba do veršů. V obýváku stálo malé divadlo, protože se právě tvořilo. Nopovi vstupné nežádali, ale byli vděční, když si většina z nás některou nahrávku pohádky koupila.

Program  výletu se povedl, dojmy byly hluboké. Asi budeme dlouho vzpomínat, protože tento první společný zážitek byl a bude na delší dobu vlastně poslední.  Nouzový stav je ubíjející, skoro jak ve válce –„ INTER ARMA SILENT MUSAE“. Zatím čtěte a vzdělávejte se, dělejte pořádky ve svých věcech, abychom si, až to skončí, všechno vynahradili.

Eva Sommerová