Pozdně podzimní Setkání s knížkou mělo atmosféru

Konečně přišel ten správný lezavý podzim, a přinesl s sebou časnou tmu, chlad, mlhy, punče… Přesto jsme se sešli na Setkání s knížkou v téměř klasickém složení, obohaceni i o novou tvář, Lenoččinu kamarádku Martinu, která jako zápisné upekla vynikající buchtu a bábovku. Osmero lidí všeho věku zmrzle podupávalo před Fox klubem, než se profláklo, že nemáme klíče, a zřejmě ani nebudou.  Tak jsme šli lovit nějaké pěkné teplé místečko s kávou, kde bychom si mohli na hodinku či dvě posedět a popovídat.

Zakotvili jsme jen o pár kroků dál v Kafé Drápal, příjemné malé kavárničce s točenou plzní a čtenářsko-klubovou náladou. Zprvu se do knih nikomu nechtělo, ale nakonec si polovina přítomných vytáhla své papírové poklady. Z knížky Samé krásné věci od autorky Jany Hochmannové jsme si postupně přečetli čtyři nebo pět krátkých povídek, takových poetických, prostě to byly samé krásné věci. Do toho Lenočka vnořila svůj příspěvek z knihy Pohádky k neuvěření od Terryho Jonese, známého to montypythonovského komika. Jak pohádka o čertovi Karanafexovi skončí, jsme se ale nedozvěděli. Textu totiž chyběly poslední dvě věty.

Do třetice se předvedla Eva s Pamětmi českého polárníka Eskymo Welzla, zábřežským rodákem, který procestoval na přelomu 19. a 20. století celý svět. Třicet let žil na Sibiři, naprosto ho minula První světová válka, měl indiánskou ženu, která ho obrala o celý majetek… Prostě takové typické české příhody. 

Zakončili jsme před osmou, protože kavárna zavírala, a taky jsme vyčerpali témata. Příště se uvidíme asi až v roce 2015, proto se hodí brzké novoroční přání.

Vážení, spočítal jsem si, že pokud budu do smrti číst stejným tempem jako dnes, zbývá mi čas už jen na pět nebo šest tisíc knih. To je hodně málo; pro nové knihy nestíhám číst ty staré, a pro špatné zase ty výborné. Proto čtete, přijďte se chlubit na Setkání s knížkou, podělte se s ostatními – každý člověk žije jen jeden život, čtenář jich žije tisíce… 

Záhy napsal Radek Hrachovec