Podzimní podvečer ukázal knihy, z nichž se lze něco dozvědět. A přehlídku záložek k tomu
Každý měsíc je pro Malou lišku měsícem knihy. V úterý jsme se sešli ke knihám, které se řadí do žánru DOKUMENT. Sešlost byla zprvu dámská, posléze přišli 2 muži, hosté. Atmosféra přívětivá, nefungovala „časomíra“, která by nás omezovala v projevu. Až ve 20 hodin jsme se dostali k přehlídce záložek do knih. Některé byly obdivuhodné, zvláštní, některé ještě ze školních let. Mnozí jsme mohli litovat, jaké skvosty jsme v dobách nezralých zavrhli.
Dokument je třeba krátce definovat jako literaturu faktu (non fiction), jako způsob zpracování témat a událostí dějinných, současných i vědeckých. V širším pojmu zahrnujeme biografii, reportáže, cestopisy, memoáry a deníky, které všechny vyjadřují dynamiku skutečnosti.
Dokument jako takový se dostal do vývoje hlavně po 2. světové válce. Je to vcelku logické. Válka byla asi největší hnutí světem a také ti, co přežili a setkávali se, si líčili netušené zážitky. Zážitky se mohly diametrálně lišit, byly udivující, strašlivé, budily různé otázky. Říká se, dějiny píší vítězové, ale mnohá fakta války i dějin nejsou ještě ani dnes jasná. Lidé nevěděli, co to vlastně zažili. Proto se začaly jednotlivé aspekty války vědecky a historicky postupně zkoumat a dokumentovat (též z dokumentů té doby).
Na druhé straně, od dob, kdy začaly vznikat první záznamy, písmo, vznikaly i první dokumenty, nazývané takto až mnohem později.
S odklonem od obecnosti ještě názor, že „Autoři, užívající tento způsob zpracování, v mnoha případech odmítají tradiční beletristické žánry.“ Tomu se nelze divit. Kolegyně Libuška se kdysi vyjádřila: „Mám ráda knihy, kde se něco dozvím.“ Jednoduché a zdařilé.
Od obecností ke konkrétnímu. Skoro každý měl sebou jednu knihu nebo několik souvisejících. Co jsem se tedy z mojí náhodné sbírky dozvěděla já? Doma jsem měla veřejností zapomenutou knihu od N. A. Sokolova (vyšetřující soudce pro obzvláště důležité případy) „Zavraždění carské rodiny“ z roku 1930. V knihovně jsem pak narazila na téměř novinku rakouské spisovatelky Elizabeth Hereschové „Vražda carské rodiny“ z roku 2011.
Stejné téma, skoro stejný název, různí autoři a doba vydání; čím se tyto dva dokumenty, v rozmezí 81 let, mohou lišit??? Podezírala jsem Rakušanku, že mohla všechny výsledky pátrání a vyšetřování vražd Sokolovovi ukrást. Téměř jsem se nemýlila.
Vyšetřování v Rusku a později ve Francii trvalo až do roku 1824, tedy šest let. Výsledky byly podrobné, vypovídající, usvědčující, v kontextu se všemi událostmi v Rusku po revoluci a v Evropě. Fakta a fakta, ani mně na to hlava nestačila. Rakušanka se sice o Sokolovovi zmínila, ale celou knihu opsala a s dokumentárními fotografiemi z let 1918 - 1920. Jakoby na vše přišla sama. Přeci jenom jsem se v její knize dozvěděla 2 další skutečnosti:
a) Za dlouhé roky se po celém světě našlo mnoho carských šperků, korunovačních skvostů i jednotlivých kamenů, vyloupaných z diadémů. Byly loupeny a překupovány hlavně „přemísťovány“ do Moskvy na financování zbědovaného nového sovětského Ruska (elektrifikace země). Některé tiáry používají příslušnice anglické koruny dodnes. O zlato, stříbro, kamení se zájem lidstva nemění.
b) Druhý poznatek se týkal exhumace a identifikace pozůstatků 2 carských dětí, které Sokolov nestačil najít a identifikovat ve své době. Důkazů se ujali ruští, ale hlavně angličtí a američtí vědci pomocí nejmodernějších metod důkazů pomocí DNA a rekonstrukce podob carské rodiny (na dějinách Evropy si často američtí vědci čechrají pírka). Byli ovšem natolik úspěšní, že i patriarcha Moskvy a vší Rusi konečně uznal pravost ostatků, celou rodinu uznal za mučedníky a povolil důstojný církevní pohřeb.
Přeci jenom jsem se tedy z nové knihy dozvěděla něco nového. Další 2 kupky (?) knih jsem na setkání téměř neuplatnila, bylo třeba předat slovo dalším.
Paní Alžběta představila výjimečného autora doc. Roberta Saka (1933-2014) a jeho knihy („Salon dvou století“, „Konzervativec nebo liberál?“, „Život na vidrholci“, „Čekej na mne“). Zde se jedná o odlišný přístup k dokumentu. Jeden autor a přehled jeho několika knih.
Sak se zaměřoval na společenské a kulturní dějiny 19. a 20. století. Zanechal dílo mimořádné, ale taky znepokojivé natolik, aby se čtenář k jeho knihám stále vracel. Na osobním „románovém“ příběhu rozvinul celý běh událostí na Ukrajině od pojmu „úrodná a žírná“ až po organizovaný hladomor. Do Sakových knih se člověk prostě ponoří a nemůže se odtrhnout. Autor zajímavě připomíná a podrobně sonduje atmosféru českého literárního a společenského salonu, kudy prošlo nejméně 120 našich literátů a myslitelů.
V knize „Anabáze“ se vrací k dramatům československých legionářů v Rusku (1914 - 1920). Jak příhodné, když jsme právě v minulých dnech mohli v Olomouci na hlaváku vidět snad všechny typy vozů legiovlaku, který se pohyboval po Transsibiřské magistrále k Vladivostoku. Kdo o legiích skoro nic nevěděl, ten se po výkladech v jednotlivých vagonech a dokumentárnímu filmu, skoro všechno dozvěděl. Úžasný zážitek.
Iva Dvořáková nám představila Otakara Štěrbu (Vystudoval zoologii. V roce 1991 byl jmenován prvním profesorem ekologie. Založil Katedru ekologie a zavedl odborné studium ochrany životního prostředí na PřFUP) a jeho knihu „Řeky, moje řeky“. Zde jsem si, s dovolením, pomohla nahlédnutím do České bibliografické databáze, kde je popis tohoto dokumentu nejvýstižnější:
Tento dobrodružný ekologický cestopis pojednává o proměnách světa, které autor sám prožíval během dospívání, vědecké kariéry krajinného ekologa a zvláště pak v průběhu transkontinentálních plaveb, jimiž postupně obeplul svět na malých sportovních lodích po řekách, jezerech a mořských pobřeží. Tyto plavby, dlouhé desítky tisíc kilometrů, inspirují k neobvyklému zamyšlení nad problémy životního prostředí, světovou politikou, i nad krásami a bolestmi přírody. Dobrodružnou stránku knihy pak zaručují cestovatelské pojmy, jako jsou Severozápadní pasáž, Beringova úžina, jihoamerické pralesy, Černobyl, rozpad Sovětského svazu, Mackenzie, Yukon, Léna, Mississippi či Amazonka, Eskymo Welzl a mnoho dalších. Často plul ve společnosti své ženy Diny, známé horolezkyně.
Lenočka, přesto že má zcela jiné literární choutky, se s dokumentem poprala a přinesla tyto tři knihy: „Domovní znamení“ (Gračka, Lisická, Zámečníček), „99 rad pro rychlé řešení problémů“ a „Rychlý rádce – orchideje“. V obsahu není jen o tom, do jaké hlíny tyto exotické miláčky zasadit, ale všechno o jejich původu, druzích, barvách a o radosti z nich. Hned po příchodu domů jsem moji jedinou fialově strakamakatou orchidej zalila a věnovala jí láskyplný pohled.
Myslím, že pozornost na tomto našem malém salonu byla stoprocentní a úplně všem pak bylo jasné, že dokument není faktura, nebo příjmový doklad.
Co jsme nestihli, je možné uplatnit na našem příštím Setkání s knížkou v listopadu. Mějte stále na paměti: „ČTĚTE, PIŠTE, OBJEVUJTE SVĚT A LIDI V NĚM!!!“
Eva Sommerová