Potemnělým listopadovým večerem po stopách zmizelých spoluobčanů

V úterý 6. listopadu jsme navázali na dušičkové téma a na komentované hodinové vycházce centrem města jsme si připomněli osudy židovských spoluobčanů, zmizelých za druhé světové války z Olomouce. Helena Jandová, která vycházku připravila, na ní představila osudy tří z nich a projekt Stolpersteine, aneb "kameny zmizelých", které můžeme potkat v dlažbě (nejen) olomouckých ulic.

S myšlenkou uctít oběti holokaustu položením pamětního kamene před dům, v němž nacisty zavražděný člověk naposled bydlel před deportací do koncentračního tábora, přišel v roce 1993 německý umělec Gunter Demnig. V roce 1995 umístil první kameny v ulicích Kolína nad Rýnem, potom v Berlíně a dalších německých městech. Do současné doby bylo položeno přes 30 tisíc kamenů ve stovkách evropských měst. Stolpersteine, betonové kostky o rozměrech 10 x 10 x 10 cm s nápisem na horní mosazné desce vybízejí kolemjdoucí, aby se zastavili a sklonili se k jménu oběti vyraženému na kostce. Jen v Olomouci je "kamenů zmizelých" na dvě stovky - a to svůj kámen ještě nemá každý z našich židovských spoluobčanů, do jejichž osudů krutě zasáhla lidská nenávist a válka.

První z trojice lidských osudů, které jsme si onoho večera připomněli, byl Adolf Waldek-Wasservogel (1880 - 1941), majitel vyhlášeného fotografického ateliéru na Horním náměstí. Ten pod tlakem nacistické perzekuce zvolil ve věku 61 let dobrovolný odchod ze života požitím neznámého jedu a zemřel v Olomouci při převozu do nemocnice.

V Ostružnické ulici bydlela rodina Peisecha Schecka (1880 - 1940). Tento obchodník s kožešinami, zbožný Žid a zanícený fotbalový nadšenec byl zatčen nacisty ihned po vypuknutí války a po třech měsících zavražděn v koncentračním táboře v Buchenwaldu u německého Výmaru. O kousek vedle, na Žerotínově náměstí, jsme se zastavili před stolpersteinem upomínajícím na Annu Engelmannovou (1897 - 1942), která pod uměleckým pseudonymem Anny Suska ilustrovala německé i české dětské knížky. Před nacisty se snažila krátce po vypuknutí války, v listopadu 1939, ukrýt hospitalizací v kroměřížské psychiatrické léčebně. To jí pomohlo jen dočasně. V červnu 1942 byla stejně odvlečena do koncentráku v Malém Trostinci na území Běloruska, kde zahynula.

Vycházku jsme ukončili v nedalekém Jezuitském konviktu, na jehož nádvoří se nachází Židovská brána původně ze 14. století. Branou se ve středověku vycházelo ze židovské čtvrti do předměstské obce Závodí. Nyní se tudy prochází přes parkán do Michalského výpadu.

Posmutnělé téma listopadové vycházky si našlo 29 zájemců, kteří dorazili na sešeřelé Horní náměstí, vydrželi až do konce na nádvoří Konviktu a nezmrzli. O fotky se zasloužila Helena Polášková. Děkujeme za účast všem zájemcům o osudy obyvatel Olomouce, jejichž rodiny by tu rády byly s námi, kdyby lidská nenávist ne až tak dávno nechtěla jinak.

Výběr fotek z vycházky najdete zde.