Noční přechod hřebene Jeseníků si užilo šest statečných

Na noční turistiku s vidinou neobvyklého výletu za svitu měsíce se nás vydalo celkem šest. Nedali jsme se odradit ani trochu nepříznivou předpovědí o možném nočním deštíku. V půl sedmé večer jsme vystoupili z autobusu na Červenohorském sedle (ČHS)  a vydali se po červené turistické značce, která vede směrem k chatě Švýcárna přes Malý a Velký Jezerník . Minuli jsme tři sjezdovky nad ČHS odkud byl s ubývajícím světlem poslední výhled na celý areál budov jednoho z největších středisek v Jeseníkách. Obloha se zdála být beznadějně zatažená, světla postupně ubývalo a na sestupu z Klínovce jsme už nasadili čelovky, které nahradily světlo měsíce v úplňku, které jsme očekávali, protože dle toho jsme také zvolili termín přechodu. Totiž, základní motivací této akce bylo zkusit si přejít jesenický hřeben při úplňku měsíce a na závěr se pokochat jeho západem a současně východem slunce.

Cesta, teď už při světle blikaček, vedla přes hatě překlenující rašeliniště v oblasti Jezerníků až po Slatě před Švýcárnou. Bylo nutné rovněž překonat příkrý výstup na Velký Jezerník. Při výstupu z lesa nás čekala odměna, byť jen na krátkou chvilku. Konečně vykoukl měsíc v celé své úplňkové nádheře. Ale mraky celý obraz brzy zahalily do tmy, někteří však pohotově přece jen nějakou fotku udělali. A pak už nás čekala chata Švýcárna, osvětlená okna, uvnitř zněla kytara turistů ze Slovenska, kteří svými písničkami vnášeli dobrou náladu mezi všechny návštěvníky. I my jsme se přidali, neboť repertoár měli bohatý. Zdrželi jsme se zde pouhou hodinku, výborná zelňačka a pivko nás posílilo na další cestu vedoucí do tmy. Že jsme se přiblížili pod Praděd – krále Jeseníků, jsme poznali podle červených světýlek na jeho věži. Ale náhle nás pohltila hustá mlha a stále silnější vítr také připomínal výšku, ve které se nacházíme. V mlze jsme skoro přehlédli rozcestník směřující nahoru k Pradědu a dolů k chatě Ovčárna.  

Toto byl jediný úsek cesty, který je pokrytý asfaltkou a zdálo se nám, že je cesta k chatě nekonečně dlouhá. Kupodivu jsme zde potkali dvě protijdoucí bludičky směřující nahoru. Když jsme se k chatě přiblížili, zdálo se nám ve svitu lampy, že zde už zasněžují, ale bylo to jen mlha, ženoucí se vodorovně díky silnému větru. Chata byla už zavřená a tak jsme s jen přioblékli a tím připravili na přenocování někde na hřebenu. Odtud nás čekal další příkřejší výstup na Petrovy kameny. Vzhledem na noční hodinu blížící se půlnoci jsme oprášili své vědomosti o čarodějnických procesech a oživovali náš výstup legendami, které se týkaly „čarodějných rejů“ prý konaných právě na Petrových kamenech. Ale prošli jsme v úplné tmě bez úhony kolem tohoto mystického místa. Dnes je to přísně chráněné území pro jedinečnou floru a faunu. Potom už jsme směřovali na Vysokou holi. Je to druhá nejvyšší hora v Jeseníkách a je spojena s mnoha historickými fakty. Nachází se zde také chata Ochránců přírody, ta je však pro veřejnost zavřená. Závětří žádné neposkytovala a tak jsme pokračovali dál s úmyslem někde níže založit „bivak“ v závětří pro přenocování. Brzy se nám podařilo v té tmě najít pár stromů, které se staly naším útočištěm pro noční pobyt na hřebeni. Moc pohodlné to zrovna nebylo, ale hlavní bylo, že jsme byli schováni před větrem. Mlha na nás vše promočila a tak jsme byli rádi, když jsme se zakutali do spacáků a ulehli. Obloha byla stále plná mraků, čelovky byli jedinými světélky, které zde problikávaly.

Brzké ráno, vyvolané také chladem, bylo ale nádherné. Obloha se vyčistila, dole, hluboko pod námi svítila světla městeček, nad námi obloha plná hvězd s výrazným souhvězdím Orion a napravo od hřebene svítil konečně měsíc v úplňku jako rybí oko. Pěkná odměna za noc strávenou pod širákem. Kolem šesté hodiny jsme už vyráželi na další trasu směřující k Jelení studánce. Chtěli jsme však zůstat na hřebeni dokud nebude vidět východ slunce, měsíc se už předtím opět schoval do oparu v údolí. Zato východ slunce jsme si užili tak, jak to jde jen v takových výškách a krásné přírodě. Bylo to docela pozdě, kolem půl sedmé, a tak jsme hned pokračovali na Jelení studánku a tam posnídali vše co nám zbylo v batůžkách. V útulně, která se zde nachází, bylo nabito spícími turisty, takže i v nejhorším případě, kdyby třeba pršelo, bychom se tam my v šesti už nevešli.  Ale počasí nám přálo, v noci nespadla ani kapka deště jen trochu padající mlha a ráno už nás vycházející sluníčko postupně rozehřívalo, což jsme docela přivítali.

Sestup z hřebene na sedlo Skřítek pak trochu připomínal závod s časem. Na Skřítku rychle pár posledních fotek se sochou Skřítka a vzápětí už odjížděl náš autobus směr Šumperk. Jak se rozjel, začalo naše převlékání z propocených a provlhlých triček a spoďárů do suchého. Chudák šofér větrá autobus asi ještě dnes. Nebudete nám to věřit, ale závěr se nekonal v hospůdce u piva, ale v kavárně u kafe a dortu. Protože  nejen turistikou živa je Malá liška, došlo i na kulturu. V rámci Dne evropského dědictví v Šumperku jsme si nenechali ujít návštěvu expozice Čarodějnické procesy v Geschaderově domě. Měli jsme ještě hodinku času do odjezdu vlaku. Cestou na nádraží, unavení a nevyspalí v zaprášených pohorkách jsme stanuli na červeném koberci v předsálí Šumperského divadla. Nebyli jsme vyvedeni, ale ujala se nás milá průvodkyně a provedla nás hledištěm, jevištěm, zázemím a šatnami divadla. Zavedla nás i na střechu divadla, kde jsme se kochali výhledem na Šumperk a panoramou Jeseníků s Pradědem. Všem hlavou proběhla vzpomínka, jak jsme před několika hodinami míjeli červeně osvětlenou věž Pradědu v chladné a mlhavé noci s čelovkami na hlavě.

Tyto krásné zážitky z nočního pochodu si chceme zopakovat, i když na jiném místě. Třeba by to mohl být pro změnu Kralický Sněžník. Uvidíme.

Iva Dvořáková a Helena Jandová