Nad fujavicí jsme zvítězili a utajenou krásu Města Albrechtic objevili

Ač předpověď pro daný den a dané místo nebyla nic moc, sešlo se nás v sobotu 29. února celkem 13 lidiček - 9 lišek, jedna pololiška (vnučka Míša) a 3 mimoliščí účastnice. Přesun byl hladký, a tak jsme podle plánu vystoupili v Linhartovech, kde nás překvapil velký fičák a úžasně staré nádraží. Chtělo to první společnou fotku. Pak jsme se vydali k zámku a po cestě nám Zdenka řekla zajímavosti o místním kostele.

V zámku na nás čekal kastelán pan Hrubý a my nestačili zírat. Nejenže přijel na kole v tom počasí, ve svém věku 66 let, až z Krnova. My jsme čekali nějakou rychloprohlídku a nějaké dvě místnosti, ale on se na nás vyřádil. Viděli jsme spoustu věcí, byť tvrdil, když jsem to domlouvala, že zámek je prázdný. Pravda, není tam žádné typické vybavení, žádný nábytek a tak podobně, ale to, co tam bylo, stálo za to. Velmi poutavě a netradičně povyprávěl, je to humorný člověk, v podstatě pořád jsme se něčemu z jeho vyprávění smáli. Ještě více, když jsme zjistili, že se nám při focení venku zapomněla Věra, kterou jsme náhodně zahlídli z okna v prvním patře. Nakonec jsme po hodině a půl museli požádat o ukončení prohlídky (ještě jsme nestihli depozitář ve třetím patře...). Nevzal si ani kačku, ani čokoládu, že přece není sezóna a on to dělal rád.

Před zámkem jsme se vydali všichni stejnou, tou delší, cestou přes Polsko k cíli naší výpravy. Cesta byla sice pohodlná, ale v tom větru (kolem 30 km/hod) se špatně šlo a někteří hubení jedinci měli občas problém nebýt odváti. Ve vesnici Opawica jsme měli opět důvod k radosti, neb při hledání cesty se odbočilo dříve a došli jsme do soukromého prostoru, ale vyklubal se z toho velmi ochotný kněz místního kostela, který nám ho odemkl a ještě povyprávěl v polštině jeho historii. 

Pak už jsme šli podél hranice výš a výše až k dvojrozhledně, kde paradoxně foukalo mnohem méně než dole ve vesnici. Odvážlivci vystoupali nahoru, posvačili jsme a po chvilce domlouvání se ohledně nejlepšího sestupu jsme za chvíli byli v Městě Albrechticích, kde už čekal další program. Překvapením byla prohlídka Minimuzea kočárků a hraček rodiny Břicháčkových. Je to tam malinké, ale líbilo se nám to a 29. únor je asi kouzelný den, neb po nás zase nechtěli vstupné. Hned vedle jsme se v restauraci Rezidence najedli a vydali se na poslední část našeho výletu. Zdenka měla připravené informace o historii Města Albrechtic, která byla až překvapivě zajímavá. Protože počasí fakt nebylo nic moc, už jsme nešli do zámeckého parku, který je dost daleko od nádraží, a domluvili jsme se, že tam pojedeme jindy. Chvíle čekání na vlak byla vlastně taky velmi netradiční. Místní jsou vstřícní lidé, prevence léčby koronaviru probíhala s nadšením na obou stranách, já jsem dostala dárek v podobě obrázku malých lišek... Dobrý to bylo.

Za organizátorky napsala Lenka Lenočka Pospíšilová

Něco fotek k dokreslení atmosféry výletu najdete zde.