Na den čarodějnic jsme poodhalili skryté kouzlo Krnova

Podobně jako na začátku března v Šumperku jsme se ani 30. dubna na našem výletě do Krnova nestačili divit. Doposud toto město na samé výspě českého Slezska unikalo naší pozornosti, ale už po jedné sobotní návštěvě je nám jasné, že sem ještě nejméně jednu akci olomouckých Přátel přírody musíme nasměrovat. Příjemným slunečným dnem provázel skupinu 18 účastníků zarputilý Krnovák a náš člen Dalibor Zálešák, který zde strávil notnou část svého života a zasáhl zde do několika jiných životů.

Už jen téměř dvouhodinová cesta vlakem údolím řeky Bystřice a pak přes zvlněnou krajinu Sudet stála za to. Po výstupu z vlaku jsme nešli, jak by někdo čekal, do centra města za historickými památkami, ale Dalibor nás odvedl do více než sto let starého Chařovského parku. Odtud jsme se procházkou předměstskými domky přiblížili pod vrch Cvilín, na jehož vrcholku byla další pamětihodnost - poutní chrám Panny Marie Sedmibolestné. 

Jakmile jsme nabrali dech po zdolání příkrého svahu, prohlédli jsme si návrší s kostelem a křížovou cestou a vydali se k další dominantě cvilínského kopce, rozhledně. Má 26 metrů a byla vybudována na samém počátku 20. století za podpory knížete Lichtenštejna. Po tomto rodu také nese jméno. Zajímavostí je, že panovníci Lichtenštejnska používají titul krnovského knížete dodnes.

Na návrší nad Krnovem jsme ještě chvíli zůstali. Po vyhlídce z rozhledny jsme pokračovali na zříceninu hradu Šelenburka, který kdysi střežil tuto pohraniční oblast. Je ho stále ještě pořádný kus, i když je od konce Třicetileté války (pol. 17. století) pustý. Zde jsme nachytali skvadru čarodějů a čarodějnic, kteří u hořícího ohně prováděli čárymáry, patřící k Filipojakubské noci, která na tu sobotu připadla. Oheň se nám hodil zase na náš rituál, tedy opečení buřtů. Jakmile bylo hotovo - buřty snězeny a hrad prohlédnut, namířili jsme si to do města. 

První zastávkou pod kopcem byl architektonicky zajímavý Střelecký dům, kde měli příjemnou pivní zahrádku. Už bylo třeba! Posedět jsme mohli ale jen chvilku, Dalibor nás hnal za dalšími skvosty architektury přelomu 19. a 20. století. Viděli jsme Flemmichovu vilu, díky své drzosti i trochu zevnitř, synagogu a pak už jsme byli na hlavním náměstí s překrásnou secesní radnicí. V centru Krnova je zbytek hradeb, takzvaná Švédská zeď, zajímavý městský bulvár nebo třeba Slezský domov. Kolem něj jsme už odbočili směrem k nádraží. Cestou jsme minuli chátrající budovu paláce Silesia, kterému jsme popřáli lepší časy, a novodobý hrad - Palasovu vilu, kterou historie architektury (a nejen ní) rozhodně nepřijme. A už jsme byli u vlaku.

Za ten půlden, co jsme v Krnově a jeho nejbližším okolí pobyli, jsme rozhodně nestihli projít vše, co zde stojí za to. Čeká nás to někdy příště. Snad tomu napomohou i čarodějnice z našich řad, které celou zpáteční cestu čarovaly, až se z nich téměř kouřilo. Doufejme jen, že to byla bílá a nikoli černá magie. Ale jak je známe, určitě bílá.

Výběr z těch nejfotkovatějších fotek z výletu je tady.