Mazury - vydařený návrat do ráje na severu

... aneb jak bylo Hance Hulíkové na expedici na severovýchod Polska, kterou jsme pořádali v termínu 3. - 8. července.

Letos jsem zásadním způsobem změnila směr své dovolené a vyrazila jsem místo na jih na sever a to ještě s Malou liškou. Jasné tedy bylo od začátku, že to nebude žádné "leháro" u vody, ale nabitý program od rána do noci. Byla jsem zvědavá, jak to vypadá na Mazurských jezerech, kde strávili lonští účastníci zájezdu do Litvy dva dny, a jaké je moře na severu.

Cesta přes polskou rovinu byla dlouhá a skoro nekonečná. Krajina je to fádní. Většinou louky, pole, krávy, autobusové zastávky v polích. Osídlení mi připadalo řidší než u nás, nikde ani kopeček. Ujeli jsme přes 700 kilometrů, srovnatelně jako k Jadranu. Kemp v Sorkwitech, kde jsme bydleli, je takový menší a domácký a moc nám v něm všechno chutnalo. Leží u Lampackého jezera, v němž jsme si každý den zaplavali až večer, protože jindy čas nebyl. Zdejší paní Dorotka byla flexibilní a vyslyšela naše přání, že když už bydlíme u jezera, dali bychom si čerstvé ryby, ale lovit je neumíme. Nelenila a nakoupila je pro nás od místních rybářů.

Mazurských jezer je kolem tisícovky a mezi nimi leží malebná města a městečka se zajímavými historickými památkami z červených cihel. Z vysokých chrámových věží se nabízejí zajímavé výhledy do krajiny a na další pozoruhodné stavby, dost často hrady. V Ketrzyně mají dokonce křižácký, v Lidzbarku Warmińském zase biskupský, jednu z nejvýznamnějších profánních staveb středověkého Pruska. Škoda, že ho zrovna opravovali a mohli jsme dovnitř jen nakouknout, než nás vyhnal nekompromisní hlídač. Z hradu v Giżycku, které omývá až dvanáct jezer, je pro změnu exkluzivní hotel.

Najdou se tady ale i památky jiného charakteru. Tou bezkonkureční technickou v Evropě je funkční otočný most z konce 19. století v Giżycku. Jeho obsluhu za pomoci kovových tyčí ručně zvládá jeden svalnatý muž. Jeho práce je záviděníhodná. Několikrát denně je totiž obdivován davy zvědavých turistů a mávají mu z lodí, které díky němu mohou projet  Łuczańským kanálem. Olomoucké barokní pevnosti nám v Giżycku připomněla tamní pevnost Boyen, vystavěná do tvaru hvězdy. Je ale mnohem větší a rozsáhlejší.

Duch zla je po více než sedmdesáti letech možné vnímat z Hitlerova Vlčího doupěte nedaleko Ketrzyna. Jak by ne, když Hitlerovo válečné ústředí tady sídlilo dlouhých osm stovek dnů v počtu dvou tisícovek lidí. Nakonec ho Němci zničili při ústupu před Rudou armádou. Dnešní ruiny bezmála dvou stovek budov ukrytých v lesích působí bizarně a lákají neukázněné turisty, aby do nich přes přísný zákaz lezli.  

Letoviska Mazur jako třeba Giżycko nebo Mikolajki  si v ničem nezadají s letovisky přímořskými. Jachty, plachetnice, výletní lodě, promenády, stánky se suvenýry a zmrzlinou, čilý prázdninový ruch. Jenom ta voda, co je obklopuje, není slaná, ale sladká a tak nějak méně šplouchá. A proto se část naší výpravy vyrazila podívat k Baltu do vzdálenějšího města Fromborku. Lepší počasí na výlet k moři jsme si vybrat nemohli. Už po cestě bylo zataženo a když jsme dojeli na místo, lilo jako z konve. Odhodlání vstoupit do moře stůj co stůj nás pomalu opouštělo, byli jsme rádi, že jsme z auta doběhli do nejbližší restaurace. Zjistila jsem, že jsem na výlet k Baltu naprosto nepřipravená. Bez deštníku, pláštěnky, mikiny, dlouhých kalhot... Když pršet přestalo, vypravili jsme se prohlédnout tamní monumentální katedrální komplex a z věže Radziejowského s Foucaltovým kyvadlem jsme dohlédli na moře. Bylo šedivější než mraky nad ním. Ani se nedivím Mikuláši Koperníkovi, který ve Fromborku několik desítek let žil a bádal, že raději vzhlížel směrem k nebi. Za to, že Frombork proslavil svou přítomností, v něm má velkou sochu, muzeum a věž. 

Zmokli jsme potom ještě několikrát, ale nakonec jsme k moři došli. Kupodivu bylo teplé, ale foukalo tam strašně. Vstoupili jsme do něho po kotníky, ale během chvilky, co jsme se fotili, jsme stejně byli do půlky těla postříkaní.  Tak už vím, že k Baltu na koupací dovolenou nepojedu.

Na Mazurech mají i safari, tedy Park Dzikich Zwierząt v Kadzidłowie. Neprohánějí se v něm ale antilopy, lvi či sloni, nýbrž laňky, sobi, oslíci, jeleni atd. Jsou krotcí a kromě vlků, vrčících za bezpečnostními ploty, přímo čekají na pohlazení a pózování před fotoaparátem. Taky jsem na Mazurech poprvé v životě viděla labutí jezero, ale ne to od Prokofjeva. Až dvě tisícovky divokých labutí může návštěvník obdivovat v ptačí rezervaci jezera Łuknajno. Je u něho několik pozorovacích věží.

Všechno na světě jednou končí a náš výjezd k severním sousedům skončil po šesti dnech. Někteří mezitím stačili projet i některá jezera na lodích, jiní je obkroužili na kolech. Po cestě zpět jsme ještě měli v plánu navštívit solné doly Wieliczka u Krakova. Na to už ale čas nevyšel - tak někdy příště, protože Polsko stojí určitě za víc než jednu návštěvu.

Výběr fotek z výjezdu na Mazury je zde.

Hana Hulíková, jedna z dvacítky účastníků zájezdu