Lednové běžkování zachráněno! Ve stopě na Červenohorském sedle
Tento běžkový výlet byl náhradním za ten neuskutečněný po Novém roce. V sobotu 29. ledna 2022 se i přes nepříznivou předpověď počasí (vítr a sněžení) našla skupinka, dá se říci „nebojácných horalek“ (výhradně ženské družstvo), a vydala se do známé oblasti Jeseníků na Červenohorské sedlo. Ne všechny účastnice byly z Malé lišky, měly jsme i přírůstek zvenčí (Naďa, Věrka a Kája). Většina vyrazila vlakem z Prostějova, další z Olomouce a zkompletovaly jsme se až v Šumperku u autobusu na Červenohorské sedlo (ČHS). Sešlo se tam „sedm statečných“.
Na Červenohorském sedle to docela fičelo, ale tam je to obvyklé a jak poznamenala Hanka, ČHS ještě neviděla jinak, takže tradice trvá, v tomto směru žádné překvapení. Ale co bylo příjemné – to bylo množství sněhu, nádherně zasněžené stromy i celé okolí, mlha se však převalovala. Před větrem jsme se ukryly do blízkého hotelu Červenohorské sedlo kde jsme lyže mazaly (jen někdo). Bylo -3°C, takže jednoduchá volba „mázy“, ty co měly tzv. šupiny prý mazat nemusí (později by se to hodilo) někdo nemaže vůbec a tak to šlo rychle a už jsme mířily na start k modré značce. Byly trochu problémy s nasazením lyží, ale to se vzápětí vyřešilo. Mezitím vyrazila rychlejší skupinka do stopy aniž jsme tušily, že se nimi setkáme až na obrátce naší trasy pod Kamzíkem. Zmizely z dohledu, ale naštěstí fungovalo spojení přes mobil, takže jsme později byly v obraze, že chtějí pokračovat na Švýcárnu. Kamzík (1190 m) - náš cíl cesty už dosáhly, ale nakonec se vrátily z dalšího pochodu kvůli nepříznivým podmínkám, hlavně silnému větru a pro mlhu nebyly žádné výhledy. Na Švýcárnu nakonec dojela jen Naďa – náš rychlík a vyslanec za celou skupinu. Mezitím pomalejší skupinka v pohodě využívala stopy, trasa byla pěkně upravená, kolem nás všude sněhová nádhera a hlavně co jsme přivítaly – vůbec mezi stromy nefoukalo, jen sem tam na prolukách, ale posněhávalo. Nakonec jsme se setkaly s holkami asi 100 m pod Kamzíkem, už sjížděly dolů, ale nakonec nechtěly trhat partu a tak se s námi ten kousek vrátily k přístřešku u Kamzíku, kde jsme posvačily. 
Z povídání byla trochu cítit nejistota a obavy, jak to bude se sjížděním, ale nakonec bylo fajn, že po celou cestu nahoru mírně sněžilo a tak ten nový sníh přibržďoval i rychlost při cestě dolů. Čekal nás dlouhý sjezd prakticky asi 5 km až do Kout nad Desnou. Cesta dolů je široká s upravenými a projetými stopami pro lyžaře, takže to nakonec zvládly všechny, i když jsme se rozdělily na tři skupinky. Proč? Žádná výprava se neobejde bez nějakého zádrhelu. I zde se to potvrdilo. Jedna z našich účastnic nechala batoh v přístřešku na Kamzíku a musela se vrátit asi 1.5 km z Petrovky nahoru do přístřešku na Kamzík. Jely obě, Věrka i Kája, a pak nás, pomalejší, opět předjely při cestě dolů. Potom jsme už začaly pociťovat jak se postupně mění počasí, sněžení zesílilo a také teplota stoupala. V závěru sjíždění se to projevilo na kvalitě sněhu, začal se dosti lepit a musely jsme lyže i přemazávat.
Závěrečná skupinka dostala pokyn přes mobil o srazu v hospůdce v lyžařském areálu Kouty, což je tradiční zakončení našich výletů. Tam jsme se sešly v počtu zmenšeném, protože druhá skupinka nečlenek ML (teď už s batohem) byla na nádraží. Do odjezdu nám zbyl čas akorát na pivko, čaj i polévku a u vlaku jsme se nakonec všechny opět sešly. Cesta ve vlaku do Olomouce je příjemná po takovém výletě, nohy si odpočinou a je co probírat.
Nakonec si myslím, že všechny jsme byly spokojeny, že jsme se nedaly odradit horším počasím a vyrazily jsme do stopy.
Proto HORÁM A BĚŽKÁM ZDAR!!!! Iva Dvořáková, organizátorka akce
Několik fotek z povedené akce najdete tady.