Výjezd do Meklenburska aneb jak měli Hanáci aspoň na chvilku vodu všude kolem

Na přelomu jara a léta se sedmnáctičlenná liščí výprava vydala čtyřmi auty k našim západním sousedům do turisticky málo probádané oblasti Meklenburska. Každý byl zvědav, co všechno může jezerní oblast posetá vesničkami a městečky nabídnout. Cestou na místo jsme se krátce zastavili v Radebeulu u Drážďan, kde jsme v muzeu Karla Maye zavzpomínali na své dětství. Čekaly nás tu vyřezávané sochy indiánů, s kterými mnozí z výpravy rádi zapózovali před fotoaparáty. Venkovní scenérii doplnilo tradiční týpí, jezírko i dětské hřiště se stylovou kánoí či koňmi Ilči a Hatátitlá. Dřevěná chata hostila ukázky indiánského ošacení a výzbroje, časovou osu s některými historickými fakty, třeba o bitvě u Little Big Hornu, a fotografie pořízené na cestách Klarou May, spisovatelovou manželkou. V hlavním domě muzea nechyběla ukázka zařízení Mayova domu či sbírka jeho knižních děl s nádhernými knižními obálkami. Přestože nám těsně před cílem naší pouti k jezerům nějaký zlý duch postavil do hlavní cesty uzávěru, všechny posádky čtyřkolých vozidel se neznačenými či značenými, menšími či většími cestičkami dostaly dřív nebo později na místo noclehu. Ubytovali jsme se na základně německých Přátel přírody u vesničky Wustrow na břehu jezera Plätlinsee, kde nás doplnili ještě Sabine s Davidem. Zařízení pokojů i celého areálu bylo táborově prosté, ale co člověk potřebuje na pár dní?

První pobytový den jsme se vydali do Národního parku Müritz, který sliboval procházku hezkou přírodou. Přijeli jsme do vesničky Kratzeburg, kde jsme vyplenili místní informační centrum a poté se vydali různě dlouhými trasami poznávat neznámé okolí. Většina se vydala „cestou ptáka“ dlouhou 14 km, dvě naše nejmladší členky - Kristýna s Jájou - se rozhodly doprovodit Peťu na jeho pouti kratší, avšak neméně zajímavou trasou. Svěží zeleň místních lesů střídaly nížinné louky s rozmanitě a krásně zbarvenými travami, oči všech přítomných dam (a nejen jich) však byly uchváceny hlavně malými jezírky s lekníny. Některé části lesa svou divokostí připomínaly pralesy z dob, kdy člověk ještě dávno nechodil po Zemi.

Co by to však byl za výlet k jezerům, kdybychom se na ně dívali jen z dálky? Druhý den proto patřil kánoím, na kterých jsme hodlali pokořit hlavně naše Plätlinsee. Přidali se k nám i přátelé Luc a Benjamin z Belgie a Samuel z Berlína, kteří dorazili na základnu předchozí večer a které kupodivu neporazila ani kombinace německého piva a poctivé moravské slivovice, jež jim na tváři vykouzlila víc než jen široké úsměvy. Ranní deštík nás nepřekvapil, jelikož střídavé skotské počasí od slunce po zataženo, déšť či různé povětrnostní podmínky nás provázelo již od samého příjezdu. Kánoe se ukázaly být dost široké na to, aby se nepřevrátily, pokud se méně zkušení jezeroplavci zrovna nepokoušeli naklánět přes jejich okraj nebo se dokonce přesouvat na sedátku na okraj loďky. Na širokém jezeře jsme si vyzkoušeli, že nám pádlování jde. V úzkém spojovacím kanále jsme zjistili, že řídit kánoi vyžaduje trošku více umu, což pocítila zejména jedna nejmenovaná čtyřmístná loďka, která nejednou skončila takřka zapíchnutá špicí do břehu nebo celá zahalená listím stromů naklánějících se nad hladinu – naneštěstí byla jako jediná oděna nikoli v přírodní zelené, ale v barvě, která přivádí do varu španělské býky, takže pokusy zakrýt její plavební excesy by vskutku neměly pražádnou cenu. 

Ve vodním kanále nás čekaly nejrůznější překážky, jako kmeny stromů stojící ve vodě či kmeny ležící nízko nad hladinou přes celou jeho šířku, které nás nutily se položit do loďky, nebo zrádná mělčina, kde jsme pádla používali namísto bidel nebo museli dokonce vylézt z kánoe. Krása této vodní cesty však byla nepopiratelná a květy vodních rostlin byly jen její špičkou. Za kanálem nás již čekala širší cesta, kam mohly i větší motorové lodě, spolu s nimiž jsme se vměstnali do plavební komory a nechali se vynášet vzhůru k vyšší hladině vody na její druhé straně. Pak nás už přivítal wesenberský říční přístav, kde jsme si oddechli a posilnili se na zpáteční cestu. Ta proběhla již v rychlejším tempu, což nám však nebránilo v drobných lodních hrátkách, jako stíhání jiných kánoí či zahákování a přetahování se. Večery na základně již tradičně patřily společné zábavě za doprovodu kytar, ukulele i foukací harmoniky, došlo však i na stolní hry či Sabinin fotopříspěvek z cest po Ázerbájdžánu.

Poslední den pobytu nás čekalo přístavní město Rostock. Déšť, který nás častoval na dálnici cestou k němu, jsme brali jen jako drobnou nepříjemnost, protože jsme správně tušili, že jako vždy nebude mít rozhodně výdrž maratónského běžce. Přímořská čtvrť Rostocku zvaná Warnemünde nás přivítala po asi 150 kilometrech. Vydali jsme se přímo k moři, které bylo studené a rozdivočené, a občasné poryvy větru nás zasypávaly jemným plážovým pískem. Ale byli jsme u moře! Nejen naše nejmladší Lištičky přítomnost mořského živlu okouzlila. Většina výpravy si nechala vlnkami omýt alespoň nohy, pozornost přitáhl i příboj dorážející na malý maják – samotnou výspu suché země – a křtící svou slanou mokrostí i zvědavce, kteří při obcházení majáku moc dlouho otáleli. Bezpečně sucho však již bylo u turisticky atraktivního velkého majáku a architektonicky zajímavého komplexu restaurací a kaváren nazvaného Čajová konvice. Warnemünde nabídlo širokou promenádu i menší uličky s pěknými domky. Před námi však byla ještě prohlídka samotného historického centra kdysi významného hanzovního města Rostocku. 

Ze Starého trhu s kostelem sv. Petra, jehož věž kdysi sloužila jako maják a nyní jako vyhlídka na město, jsme se přesunuli na Nový trh – hlavní náměstí s šesti dochovanými původními hanzovními domy, radnicí s barokní fasádou a fontánou ve svém středu. Poznáníchtivá část skupiny pokračovala do kostela Panny Marie, v němž byl umístěn orloj, a poté hlavní přeplněnou promenádní třídou přes Univerzitní náměstí s erotikou prodchnutou fontánou a univerzitními budovami až k nejvyšší, 54 metrů vysoké městské bráně. U ní začínal centrum ohraničující dlouhý pás středověkých hradeb, který na jeho vnější straně kopíroval příjemný parčík. Ten nás dovedl až k dvěma dalším městským branám a nejméně impozantnímu Stavovskému domu. Na zpáteční cestě k naší jezerní ubytovně se někteří zvládli i vykoupat v jezeře Müritz, druhém největším jezeře Německa, jiní navštívili malebnou vesničku Röbel ležící na jeho břehu, která se pyšnila promenádou kolem jezera, hezkými uličkami a dřevěným větrným mlýnem. Večer jsme si u ohýnku opekli klobásky a jiné uzeniny, popovídali a zazpívali při kytaře.

Cestu domů do naší vlasti jsme si zpříjemnili zastávkou v Postupimi u Berlína, kde jsme se prošli krásnými zahradami zámku Sanssouci, jejíž vodotrysky, sochy, sloupy a pěkná zeleň byly vděčným pozadím či objekty pro fotografické pózy a experimenty. Někteří z nás se pak již vydali směrem k domovu, jiní pokračovali v poznávání takřka nekonečných krás obrovského areálu královských sídel.

Výprava na Meklenburskou jezerní plošinu se povedla. Viděli jsme přírodní krásy, na kánoích jsme se plavili po všudypřítomné vodě a nechali jsme se okouzlit i mořem a historií přístavního města. A společné zážitky v tu chvíli spojily starší, mladší i naše nemladší členy. Na Meklenbursko budeme rádi a dlouho vzpomínat.

Výběr z fotek je zde.

Zdeněk Šupina