Expedice Lombardie objevila překrásný kraj, kde všechno maj'

V jedné své písni zpívá Ivan Hlas: tohle je vůbec dobrej kraj, kde ti všechno daj' a nejjemnější z vín tu znaj'. Jako by se tím přímo trefil do toho, co jsme na konci srpna zažili na severu Itálie, při naší Expedici Lombardie na břehy jezera Garda a jeho okolí. Touhle dokonalou a všeobjímající větou by se dal shrnout celý náš desetidenní pobyt, ale to by čtenář zvědavec zůstal ochuzen o jemné detaily a pikanterie. Nuže, bylo nebylo...

Nápad směřovat letošní expedici, jak říkáme našim nejméně týdenním zájezdům někam dál než do sousední země, právě do Lombardie, uzrál někdy na podzim, díky šťastnému setkání mě a Marty s prezidentem italských Přátel přírody (GIAN) Christianem, se kterým jsme pak až do startu našeho minibusu v pátek 18. srpna byli v pravidelném kontaktu a pilovali jsme jednotlivé detaily, aby bylo na ty pravé zážitky řádně zaděláno. Program: příroda, památky, kultura, gastronomie - zkrátka od každého něco a postupně kolem Gardy ze všech stran. A pojede se bydlet k Robertovi a spol. na základnu Přátel přírody pod masiv hory Monte Baldo do více než kilometrové výšky nad břehy Gardy, jednu noc pak strávíme u jezera Ledro v novém domě další skupiny Přátel přírody, u Pietra a Marie. 

Místní kolegy jsme viděli nejen při předávání ubytování, ale téměř neustále. V sobotu, po našem příjezdu, nám připravili několikachodový uvítací oběd a strávili pak s námi náš první večer, abychom se u nich na samotě nebáli, provázeli nás na horských túrách i na plavbě lodí, poradili nám tak, jak to umějí vždy jen místní, takže jsme zdejší kraj poznali více než běžný návštěvník, a na závěr nás po společně stráveném rozlučkovém večeru každého propustili s typickým dárkem zdejšího regionu - lahví ručně lisovaného olivového oleje. Navíc měli pořád dobrou náladu, byli příjemní a očividně je to s námi bavilo. Tak, že to vidíme na budoucí spolupráci, nebo aspoň oplacení návštěvy.

Pokud to vezmeme letem světem, vyjeli jsme v počtu 16 natěšených cestovatelů v pátek 18. srpna večer minibusem JV-Touru z Olomouce směrem k rakouským hranicím, abychom se v sobotu ráno už probouzeli maličkým espressem ostrým jak žiletka na italském odpočívadle. Těch 1000 kilometrů jsme zvládli opravdu rychle a dobře, jen vyšší postavy skuhraly něco o otlačených kolenou a bolavých nohou. Před příjezdem na základnu Baito 359° pod Monte Baldem jsme zvládli navštívit kostel vestavěný do skal a po už zmíněném uvítání spojeném s obědem jsme se odjeli koupat na břehy jezera. 

Následující den, v neděli 20. srpna, byl v plánu trek na horské boudy Chierego a Telegrafo na stejnojmenných vrcholcích masivu Monte Baldo. Museli jsme zdolat značné převýšení - tedy aspoň v tu neděli jsme si mysleli, že je značné, protože jsme netušili, co přijde ve čtvrtek. Z nějakých 1300 metrů, kde jsme začínali, jsme vyšli všichni na 1911 m n. m. a jen někteří pak dál na 2147 m, vrchol Telegrafo.

V pondělí nás masiv Monte Baldo čekal znovu, ale jinak. Z Bardolina do Malcesine jsme dvě hodiny pluli po jezeře trajektem, který průběžně zastavoval a nakládal a vykládal cestující. Z cíle jsme panoramatickou lanovkou, na kterou jsme vystáli hodinovou několikrát zaklikacenou frontu, vyjeli na vrchol Tratto Spino (1720 m n. m.) a z něj sešli pod hřeben do taverny na horské louce, kde jsme dosyta vyzkoušeli regionální kuchyni.

Přestávku od dojmů z přírody jsme si udělali v úterý 22. srpna, které jsme celé strávili ve městě Romea a Julie, ve Veroně. Paláce, kostely, koloseum, turisté, turisté, turisté, horko. Ale taky dojmy, dojmy, dojmy. Bylo toho všeho plno. Ale večer už se snad každý těšil do naší chalupy na samotě vysoko v horách.

V půlce pobytu bývá dobré na chvíli změnit kulisy. Odjeli jsme objevovat severní okraj jezera Garda a zůstali tam přes noc na druhé základně Přátel přírody v této oblasti. Z městečka Riva se skupinka odvážných vydala po bývalé silnici Ponale vystřílené do skály, nyní známé jako jeden z nejkrásnějších cyklotreků Evropy, ke břehům jezera Ledro. To se nachází ve druhém údolí, které je od Gardy odděleno horským masivem, který stezka překonává po vrstevnici pomocí tunelů. Kdo chtěl strávit den koupáním, místo turistiky, přejel na břeh jezera Ledro přímo minibusem. Po setkání se obě skupiny nechaly zavézt do domu Scurri Rossi (Červené okenice) a strávily příjemný večer s párem umělců, Marií a Pietrem.

Pietro s námi pokračoval i ve čtvrtek, kdy se k nám opět přidal Christian, a společně zavedli naši turistikychtivou část na vrchol Cima Comer (1279 m n. m.), kam vede strmý výstup přes poustevnu sv. Valentina a dále za pomoci ocelových lan. Na vrcholku Comeru jsme nemohli ani popadnout dech - příčinou nebylo jen zdolání značného převýšení, ale i pohled na krajinu rozprostírající se pod námi. Jezero Garda v oparu obklopené horami bylo úchvatné jako vždy, ale tentokrát s adrenalinem a endorfinem, který v nás koloval, ještě o něco víc. Dole v údolí jsme pak nalezli náš minibus a útočiště v blízké taverně. Po příjezdu k jezeru jsme v Gargnanu vyzvedli svoji druhou polovinu, strávivší den na pláži, a vydali se zpět na východní břeh jezera, na základnu Baito.

Předposlední den, pátek 25. srpna, jsme strávili na jihu jezera, v rybářské vesnici Peschiera del Garda a následně v letovisku Sirmione známém už v starořímských dobách sirnými termálními prameny. Válení "u moře", oběd v některé z restaurací, nákup suvenýrů - to byla hlavní náplň dne. Večer jsme pak uzavřeli svůj pobyt na Baitu grilovanými speciality dle vlastní chuti a dobrým vínem, k čemuž jsme pozvali i naše italské kamarády Christiana, Roberta a Mariellu. Poslední zpěvy u kytary utichly u ohniště okolo druhé ranní.

To už se den přehoupl do soboty, kdy nás po ranním dobalení a rozloučení se základnou a krajem kolem Gardy čekala cesta domů. Oddálili jsme ji ještě půldenní zastávkou v Mantově, městě Rigolettově. Na rozdíl od Modeny se nám hned zdálo toto město klidnější a víc památkovější, avšak turisty opomíjené. Rozhodně stojí za návrat a návštěva zde byla tou pravou tečkou za naším pobytem na severu Itálie. Pak už to byla taková rutina - přes Rakousko nocí domů, pauzy na benzínkách na protažení nohou a snídaně na Rohlence u Brna. Do Olomouce jsme přijeli v neděli 27. srpna v 8.00 ráno, v polomrákotách se rozloučili a rozprchli se dospat cestu i náročný program. Vše, co jsme zažili, teprve v sobě třídíme a zpracováváme. Bylo to - jedním slovem - kouzelné.

Takže - Christiane, Roberto, Mariello, Manuelo, Ivane, Pietro, Mario a další! Děkujeme za příležitost navštívit váš kraj a strávit tam nezapomenutelné chvilky. Rádi vám to oplatíme!

Výběr z fotek najdete zde...