Expedice do rumunských hor Retezat překonala naše očekávání i dvoutisícovou výšku

Náš letošní velký prázdninový zájezd do zahraničí směřoval tisíc kilometrů na východ od Olomouce, do rumunského pohoří Retezat a okolních údolí. Desetidenní expedice minibusem pro 18 účastníků proběhla v termínu 10. - 19. srpna, základnou pro nás byl Dům Přátel přírody Codrin, poslední civilizace za dědinkou Cârnic (čti kyrnyk). Dál už byly vrcholky Jezernatých hor, jak Retezat nazval guru českých poutníků do Karpat, Miroslav Nevrlý, pro horská plesa skrytá ve strmých údolích pod vrcholy. 

Z chaty Codrin jsme podnikali celodenní pěší horské túry za zážitky z čarokrásné přírody střídané výjezdy "busíkem" za historií a kulturou regionu Sedmihradska (Transylvánie), se kterým naše země pojilo po dobu půl tisíciletí pouto společných panovníků (Zikmund Lucemburský či Habsburkové), či pobyt v jednom rakouském, později rakousko-uherském mocnářství a za naší První republiky vojenská spojenecká smlouva, takzvaná Malá dohoda. S přípravou a provedením programu organizátorům Martě a Hynkovi Pečinkovým pomohli rumunští Přátelé přírody, z nichž Diana a Ciprian nás domácky hostili na základně Codrin. O dopravu účastníků během celé akce se se vším všudy a bezpečně postarala Andrea Poláková z cestovní kanceláře JV Tour.

První polovinu expedice výborně popsal jeden z účastníků, Zdeněk Šupina:

Už několik dnů máme pohodovou dovolenou v zemi hraběte Drákuly, tajemného hradu v Karpatech a bývalé římské provincie Dacia. Na chatě Cabana Codrin v pohoří Retezat, kam se ani asfaltové silnici nepodařilo natáhnout své rozpálené, zato rovné šedivé vrstvy, a tak si vždycky musíme vystoupit z mikrobusu půl kilásku před chatou, aby si nepoškrabal báchor na prašné kamenité hrbaté cestě. 

Začali jsme cestou tam prohlídkou Timisoary (Temešváru), třetího největšího města Rumunska. Taky jsem nevěděl, co vlastně od tohoto balkánského státu čekat, ale lidé tu chodí oblíkaní jako u nás, domy se postupně spravují, prostě se to diametrálně neliší. Akorát to vedení elektřiny venku, to je doslova kabelové puzzle pro elektrikáře. Zbytky římské pevnosti Sarmisegetusa Ulpia Traiana a už jsme dorazili na naši základnu. 

Cesty nás doposud vedly převýšením kilometr vzhůru, velkou část kamenitým polem, pak i lesem a přes horské potůčky až k jezeru Lacul Pietrele. Krásné horské jezírko. Potkali jsme i pár vodopádů. Taky jsme si zas jiný den vyšlápli do údolí ke starobylému klášteru a pak strmou lesní cestou k "čortovu hradu". Po "strašání" však nebylo ani památky. 

Po dvou dnech náročnější pěší turistiky následoval v úterý odpočinkový den. Autobus nás zavezl do Hunedoary k hradu Korvínů, připomínajícímu třikrát tak velký Bouzov. Následovala prohlídka zubří rezervace v Haţegu a také dvou starobylých kostelů, z toho jednoho z doby, kdy u nás byla tak sotva Sámova říše.  

Středu v pohoří Parâng (čti paryng) popsal Zdeněk takto: Dneska nás čekala jízda dvousedačkovou lanovkou, která snad pamatovala počátky elektřiny. Kdybych rozsekl vejpůl naše staré lavečky z minulého režimu a pověsil je tyčkou k lanovému vedení, dostal bych zhruba tak modernější verzi toho, na čem jsme jeli. Nicméně nás "funidlo" (jak říkám od loňska, co jsme byli v Itálii, familiárně lanovce - z it. funivia) dostalo nahoru, ani se nezapotilo a nezafunělo. Pravda, dojezdová doba byla tak dvakrát delší, než by člověk čekal. Ale zase - ta panoramata! Vydali jsme se krpálem a pak podél úbočí a nakonec prudkým srázem dolů k horskému jezeru Mija. Cestou jsme potkali stádo koní. Jednoho, který se rozložil přes celou pěšinku, jsme museli přeskočit, jinak pohoda. Zpátky nám teda hory trochu ukázaly, co umí, když na nás pustily prudký liják a zahrozily i obrovským zahřměním, že i stádo ovcí pod námi sjelo ze svahu zhruba o půl metru. Déšť nás sužoval necelou hodinku, pak si hory řekly, že taková prezentace stačila. A teď už míříme busem zpět na ubytovnu.

Následující den jsme se zaměřili na historii Dáků, kmene, který oblast dnešního Rumunska obýval do roku 106 n. l., kdy ji dobyla římská vojska. Dácká metropole Sarmisegetusa Regia, kterou jsme navštívili, byla vskutku impozantní, a to z ní zbyly jen ruiny. Jaké to pak muselo být v oněch dobách, než ji Římané vyvrátili! Jedna pevnost ale nestačila – cestou zpět na základnu jsme navštívili ruiny dácké pevnosti Blidaru ukrývající se na plošině v lesích. Abychom nebyli jen líní autobusoví turisté, vyšlápli jsme si strmý kopec k ní po vlastních. 

Jiný program měla ve čtvrtek skupina odvážných horolezců, kteří se vydali na 12hodinový trek za zdoláním nejvyššího vrcholu retezatských hor. "Byla to cesta hodinu před úsvitem z naší chaty Codrin ve výšce 1025 m n. m. až na vrchol Vârful Retezat - 2482 m n. m. Dalo to fušku, ale to pomyšlení, že jsme se tam opravdu za 6 hodin dostali, nás hřeje doteď." hrdě hlásí jeden z borců, Petr Zatloukal.

Pátek byl posledním dnem našeho pobytu v Sedmihradsku. Po Retezatu a Parângu jsme vyrazili za poznáním dalšího pohoří, Şureanu. Prošli jsme se 22kilometrovou pohodovou procházkou soutěskou Taia k chatě Auşelu, kde jsme sice neochutnali v průvodci avizované ovocné knedlíky, ale měli aspoň pivo a stín, což nebylo k zahození. Cestou zpět jsme zastavili u jeskyně Bolii s podzemní řekou přístupné bez průvodce. Byla impozantní. Po příjezdu na základnu a jako každý večer vydatné a chutné večeři následoval rozlučkový táborák s hudbou a scénkami v režii samotných účastníků. Pod hvězdnou oblohou se sedělo opravdu luxusně a jen neradi jsme si připomínali, že ráno vstaneme, sbalíme se a odjedeme.

Naštěstí jsme v den odjezdu nemuseli spěchat a užili jsme si dopoledne u chaty Codrin, na což kvůli bohatému programu doteď nebyl čas. Před polednem jsme se rozloučili s Dianou a Ciprianem a vyjeli na cestu k domovu. S přestávkami na benzinkách, ale také u přehrady Železná vrata na Dunaji či v nočním západorumunském městě Arad (a nechtěné dvouhodinové pauze na rumunsko-maďarském hraničním přechodu) nám cesta do Olomouce trvala 20 hodin. Ale zvládli jsme to a už teď se rozhlížíme po tipech na prázdninovou expedici pro příští rok. A do Rumunska, a možná i zpátky do Retezatu, se určitě někdy vrátíme!

Výběr z fotek pořízených účastníky naší expedice najdete tady.