Černá Hora objevena! Expedice Montenegro se vrátila domů se spoustou zážitků
AKTUALIZOVÁNO 14. 9. 2019
V pátek 16. srpna 2019 v šest večer vyjel z Olomouce náš mikrobus s 18 pasažéry. Začala Expedice Montenegro, devítidenní zájezd za přírodou, historií a kulturou na jih Balkánu. Do Černé Hory, země, která je vklíněna mezi Srbsko, Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Kosovo a Chorvatsko. Menší půlku pobytu jsme strávili na samém severu u srbských hranic, kde se rozprostírá vysoké pohoří Durmitor, větší pak o něco víc na jihovýchod na úpatí pohoří Bjelasica připomínající naše Beskydy. Na jeden den jsme si odskočili až na samotný jih, k mořskému pobřeží do Kotorského zálivu.
Cesta nám trvala téměř 24 hodin. Když jsme se po dvojí hraniční kontrole (Maďarsko – Srbsko, Srbsko – Černá Hora) a zastávce v nejsevernějším městě Černé Hory, Pljevlji s památnou mešitou paši Husejna, ocitli před naším hostelem v Žabljaku, byli jsme už pěkně unavení. Náladu zlepšila večeře z kuchyně domácích, ale pak jsme stejně brzo zalehli a těšili se na túry, které začnou.
V neděli jsme objevovali vápencové hory a krasová kamenitá údolí Národního parku Durmitor ze strany od Žabljaku, kde bydlíme. Městečko, spíše taková obydlená zatáčka nedávno objevená pro cestovní ruch, ale o to víc kvapně rostoucí, leží nedaleko břehů Černého jezera. Odtud vedla okružní trasa, během níž jsme vystoupili k Ledové jeskyni a přes salaše na Lokvici jsme se vrátili zase k jezeru. V nohách 19 km, převýšení 1200 m nahoru a 1200 m zas dolů, na trase 8 hodin času. Dali jsme to všichni!
Pondělí, druhý den objevování Durmitoru, jsme věnovali túře ze Sedla k Zelenému jezeru. Polovina z nás se pak vrátila toutéž cestou přes feraty. Další čtvrtina vztyčila naši vlajku na vrcholu Bobotov Kuk (2523 m n. m.), čtvrtina šla do tábora skalnatými pláněmi podél horského masivu. A někteří se pak stihli ještě okoupat v Černém jezeře u Žabljaku.
Tím skončil náš pobyt na severu Černé Hory. V úterý 20. 8. jsme se podél kaňonu řeky Tary přesunuli do Kolašinu. Cestou jsme zastavili na vyhlídku nad kaňonem, druhým nejhlubším na světě po americkém Grand Canyonu. Na ocelovém mostě přes kaňon byla další zastávka a dva odvážlivci se nad údolím řeky ve výšce 170 metrů nad její hladinou zvládli projet na kladce zip-linu. Pokračovali jsme k pravoslavnému monastýru v Dobrilovině, skrytému stranou od hlavní cesty. Pak jsme poobědvali v Mojkovaci a v Kolašinu jsme si po ubytování prošli místní památky, mimo jiné tureckou tvrz či brutalistní památník partyzánského odporu. Oboje formovalo místní historii i současnost.
Středu 21. 8. jsme strávili v Národním parku Biogradské jezero. Krajina se oproti Durmitoru změnila, kolem jezera jsou lesy a pastviny se salašemi. V jedné z nich jsme se u příjemné slečny zastavili cestou na vyhlídku na vrcholu nad jezerem i zpět z ní. Místní pršut, čerstvý sýr a chleba chutnaly skvěle. Na konci výletu přišla vhod možnost ochladit celé tělo ve vodách ledovcového jezera. Večer jsme ještě stihli popřát řidičce Andree k narozeninám.
Další den, čtvrtek 22. 8., vyplnila cesta až na jih Černé Hory, k moři do Kotorského zálivu. Jedním směrem zabrala čtyři hodiny jízdy, a proto jsme vstávali opravdu brzy, okolo páté. Po trase jsme se zastavili u unikátní památky - mauzolea knížete Petra II. na vrcholu v Národním parku Lovćen, odkud se dá přehlédnout celá země. V samotném Kotoru, kam jsme sjeli z hor 23 serpentýnami Kotorského žebříku, jsme se věnovali památkám, koupání a dobrému jídlu. Někdo jen koupání, jiní všemu, včetně výstupu na benátskou pevnost na skalním úbočí nad zálivem nebo pozorování místních hmyzáků a plazů. Vedro bylo úděsné, nebyli jsme na ně z hor zvyklí.
V pátek, poslední den před odjezdem, jsme opět vyrazili za památkami a přírodou. Nejprve jsme navštívili známý klášterní komplex Morača a pak jsme strávili půlden v kaňonu řeky Mrtvice, kde jsme se odvážně okoupali v ledovém proudu. Kaňon nás schovával před vedrem a sluncem a byl příjemným a nenáročným završením našich túr. V Kolašinu jsme pak samostatně nakoupili suvenýry a potkali se na večeři v Konobě. Den byl ukončen závěrečným večírkem s hudbou a zpěvy.
V sobotu a neděli jsme cestovali domů. Vyjeli jsme z Kolašinu hned ráno a v poklidu se z Černé Hory dostali do Srbska. Po přejezdu celé země od jihu na sever jsme dospěli na hranice s Maďarskem, kde jsme v noci neplánovaně zůstali trčet osm hodin až do rána. Pak už jsme uháněli na plný plyn a v Olomouci jsme se objevili po 30 hodinách od startu, v neděli 25. 8. před třetí odpoledne. Rozlučkou před autobusem naše expedice skončila. A teď zpátky do reality!
Za bezpečnou a spolehlivou dopravu mohla i tentokrát společnost JV Tour a její řidičky Andrea a Jitka, program připravili, zázemí zajistili a během akce provázeli Marta a Hynek. Za úspěch akce mohou i účastníci, kteří si leckdy sáhli na dno či potvrdili své hranice, ale nikdy nad míru nebrblali a fungovali v příjemné atmosféře. Chválíme obzvlášť naše nejmladší, Jirku a Roberta, kteří akci příjemně oživovali, dále nejzkušenější Ivu a Honzu, kteří byli všude první a ani se nezadýchali, muzikanty, ale i všechny ostatní, protože bez nich by to nebylo takové, jaké to bylo. Doma nám zážitky, chutě a vůně Černé Hory budou připomínat fotky, pršut, sýry, vína Krstać a Vranac, balkánská "kofola" Cockta a pivo Nikšičko a Jelen. Expedice Montenegro – rozchod!
VÝBĚR FOTEK Z NAŠEHO ZÁJEZDU DO ČERNÉ HORY JE ZDE.
