Banát, země našich krajanů VI. Jak jsme sestoupili z gernických kopců pod větrníky a všechno skončilo

Přečtěte si šestou část cestovního deníku, do kterého po celou dobu našeho banátského putování po českých vesnicích v jihozápadním Rumunsku pilně zapisovala Marcela Moser.

Sobota 8.6.2013 - Pěší přesun z Gerníka opět zpět do Svaté Heleny

Za zmínku stojí noční činnost našich chlapců v našem přechodném domečku v podkroví. Znám to pouze z vyprávění. V podkroví byly dveře, kterými tuze táhlo. Takže hoši vzali v noci čelovky, Jupáka (cujka v dvoulitrové plastové PET lahvi), a jali se tento nedostatek opravit. Použili profesionální nářadí z kuchyně – vidlici na maso, reklamní nůž a maličký šroubováček. Nesmírně se prý u toho bavili a jejich nápady byly fantastické. Někdy nad ránem se jim tahle akce zdařila a šli si na chvilku schrupnout. A Hynek byl rád, že mu konečně netáhne na hlavu. Ráno nám o tom vyprávěli a ještě jim svítily oči.

A pak nastala ta chvíle, kdy jsme se museli rozloučit s Maruškou Boudovou, s "naším" domečkem a s Gerníkem. Naše batohy  vzali autem kluci Boudojc (Boudovi). A my se v mlze a mrholení vydali na cestu zpět do Svaté Heleny. Hanka měla obavy, aby nenamlhla. Namlhla.

Šli  jsme známou cestou přes hory a doly. Magiška našla krásný hřib pravý (boletus edulis).  Po cestě byla odbočka na  Tureckou díru , která měla být dle popisů monumentální. Chlapci se k ní vydali, ale my jsme pokračovaly původní cestou. Potom vyprávěli, že to byla opravdu obrovitánská jeskyně s několika volně přístupnými patry, podzemní řekou (širokou až 3 metry), převisy a hlubokými dírami. Vzbudila u nich nadšení. Byly tam krápníky jako v Javoříčku, ale nikde žádní lidé a taky žádné vstupné. Svítili si čelovkami a docela jsem jim záviděla. Pak potkali Rumuna řezajícího dřevo s motorovou pilou. Ochotně pilu vypnul a poradil jim jinou cestu do Svaté Heleny.

Žerýk šel s námi a vůbec ničemu se nedivil. A tak jsme pokračovaly po známých lesních cestách nahoru a zase dolů. Věděla jsem, že je to poslední cesta po rumunském Banátu – zemi zapomenuté, ale velmi krásné. Ale to už jsme byly na dohled Sv. Heleny a jejích větrníků, zase blíž k naší civilizaci.

Došly jsme k Mockům a brzy přišla i mužská část naší výpravy. A večeře od paní Aničky byla jako vždy vynikající. Naposledy jsme se sesedli, Hynek hrál na kytaru a zpívalo se.

Neděle 9.6.2013 - Z Banátu posmutněle domů do Olomouce

Vyjížděli jsme velmi brzy, ale Anička nám i v tak brzkou hodinu nachystala snídani. Žerýk jako vždy čekal před vchodem a tázavě se koukal – tak kam máme dnes namířeno? Doprovázel nás k autobusu, možná myslel, že pojede s námi. Ale patří do Svaté Heleny a má tam svého pána. Robert mu dal na rozloučenou velký kus čabajky. Slupl ho jako malinu. Z autobusu jsme pozorovali, jak náš praštěný Žerýk chce prokousnout pneumatiku našeho autobusu. A zase se mu to nepovedlo, jako vždycky.

Nechali jsme za sebou Banát a ujížděli za svou prací a za svými povinnostmi. Jsem ráda, že jsme tady byli v tuto dobu. Myslím, že zanedlouho se i sem do Banátu budou hrnout davy turistů za panenskou přírodou, motorkáři a jezdci na motorkách. My jsme poznali kus nádherné přírody, milé krajany, jedli jsme výborné jídlo a prožívali soudržnost a kamarádství mezi námi. Nikomu se nic nestalo, jen já jsem tam nechala kousek srdce. Pokud bychom do tohoto kraje ještě jeli, tak bych se přimlouvala za odlehlejší vesnice, ještě neznáme další tři – Bígr, Eibentál a Šumici. Stále je co objevovat. 

Pak jsme projížděli Temešvárem, který byl kdysi za mocnářství pokrokovým městem. Teď na mě působil nesmírně smutným dojmem. Šedivé paneláky, spousta starých rozbitých továren. Možná, že ve středu města je barevnější.

Odpoledne jsme byli v Brně, kde jsme se nechali Boženku v autobuse (jela dál do Čech) a my ostatní jsme pokračovali domů, do Olomouce. V naší nádražní restauraci jsme se rozloučili. A tak skončila naše výprava za krásnou přírodou, za lidmi mluvícími naší řečí a s prima partou.

Předchozí pokračování a také fotky najdete zde.

Marcela Moser