Banát, země našich krajanů V. Jak jsme ochutnali sumce a toulali se kolem Gerníku
Přečtěte si pátou část cestovního deníku, do kterého po celou dobu našeho banátského putování po českých vesnicích v jihozápadním Rumunsku pilně zapisovala Marcela Moser.
Pátek 7.6.2013 – Jak jsme ochutnali banátského sumce a skoro spustili vodní mlýn
Dnes jsme si dali rozchod, ale pak stejně většina z nás prožívala svůj oddychový den společně. Hynek zůstal "doma" a preludoval. Bylo vedro, tak si dal na hlavu i šáteček.
Naše skupinka zatím navštívila místní hřbitov. Myslela jsem si, že tam najdeme staré hroby z doby osídlování těchto odlehlých končin. Chtěla jsem si přečíst jména Čechů, kteří sem přišli v roce 1820. Ale na jílovitém hřbitůvku tak staré hroby nebyly. Zato tam bylo hodně hrobů mladých lidí. Paní Maruška Boudová nám pak u večeře vypravovala osudy těchto lidí. Místní lidé dělají kříže z různých věcí a na každém visí věnec barevných květů.
Velmi jsme se těšili na oběd. U místního pekaře Josefa Nedvěda (opravdu je to příbuzný našeho slavného fotbalisty) máme dnes objednaného sumce s bramborem a koláče. Udělal nám ho v peci na chleba a byl vynikající. K tomu pečené brambory, taktéž z chlebové pece. A kukuřičná kaše navíc a na zajezení tvarohové a povidlové koláče. Najedli jsme se královsky a chtělo by to odpočinek na lůžku.
Ale to už nás čekala cesta k vodenicím - vodním mlýnkům v místě zvaném "U Petra". Měla to být opět nenáročná procházka, ale jako vždy cesta prudce klesala k bystrému potoku. Mlýnky, čili vodenice používají místní lidé k mletí obilí. Jsou to takové malé roubenky a používá je vždy několik rodin. Mele se v noci, a tak je tam i stáj pro koně. Mlýnků je pět, ale pouze dva jsou používané. V ostatních už chybí části mlecího soustrojí a tiše si chátrají.
Naši hoši v sobě nezapřeli techniky a snažili se zprovoznit jeden z mlýnků. Náhon byl v pořádku, ale museli by nadzvednout velké mlýnské kolo, a to bylo příliš těžké. Asi při tom pomáhají koně. Voda byla velmi chladná a v horkém odpoledni osvěžující. Tak jsme se rozložili po louce, sundali těžké boty a vychutnávali si chvíli pohody. Potkali jsme tam také českou rodinku s malou holčičkou a vyměnili si zkušenosti.
Pomalu jsme se ubírali – jak jinak - do strmého kopce a na večeři k Marušce Boudové. Ta je studnice místních znalostí. Její synové jí vykají, ostatní mladí už svým rodičům tykají. Chtěla by si koupit čtyřkolku pro jízdu na pole a oni jí řekli: "Chcete, aby my Vám koupili smrt?" Krásná čeština.
Večer jsme šli, lépe řečeno se pomalu plouhali opět k panu Beránkovi. Gerník je totiž dlouhý jako písnička a jako všude tady, z kopce do kopce. Už na nás čekal i se svou "cujkou", kterou jsme si včera objednali. Kůň Mirčo dnes byl celý den na poli a teď stál krásně vyčištěný ve stáji a pochutnával si na seně. Vedle něj stály Dora s Rigou. A uprostřed ve stání byla mladá krásná jalovička. Pan Beránek nám pyšně ukazoval, jak mají všude čisto a voňavě. Kdybych nebyla Marcela Čoprtan Moser, tak bych asi chtěla být jalovičkou u pana Beránka. Tolik láskyplných slov a pohlazení, krásnou teplou stáj a vždycky něco k přilepšení - jó, to by bylo. Tak jsme si popovídali s ním i s jeho ženou a nakoupili jeho pálenku a kravský sýr.
Pomalu jsme se pak ubírali domů, napřed nahoru a potom dolů.
Těšte se na další pokračování, ta předchozí a také fotky najdete zde
Marcela Moser