Banát, země našich krajanů IV. Jak jsme jeli s povozem do Rovenska
Přečtěte si čtvrtou část cestovního deníku, do kterého po celou dobu našeho banátského putování po českých vesnicích v jihozápadním Rumunsku pilně zapisovala Marcela Moser.
Čtvrtek 6.6.2013 - Na voze i za vozem z Gerníku do Rovenska a zpět
Ráno jsme se vypravili na sraz s panem Beránkem a jeho povozem. Počasí bylo napřed mlhavé a pak slunečné. Pan Beránek už nás čekal na cestě vedoucí k Rovensku. Je to nejvýše položená česká vesnice – až 900 m n. m. – v zimě několik měsíců odříznutá od okolního světa. Je přímo na jednom z hřebenů uprostřed pohoří Muntii Almajului. Žije zde jen 72 obyvatel (v roce 1925 to bylo 586 lidí).
Já jsem tam šla ještě za jednou věcí. Četla jsem si předem o Banátu a dozvěděla se, že tam vyrábějí nůše. Ale ouha – ve Svaté Heleně je už nevyrábí nikdo, v Gerníku je dělali dva muži. Jeden ale umřel a druhý se odstěhoval do Čech. Místní tamtamy mi ovšem hlásily, že je snad v Rovensku ještě někdo splétá.
Takže v plné sestavě i se Žerýkem jsme vyrazili. Pan Beránek je studnice pohody. Má s manželkou osm dětí a všechny jsou v Čechách. Jeho žena už za nimi několikrát byla, ale jemu se nechce. Má svoje koně, telátko a hospodářství. Pálí si svou "cujku", vaří šípková povidla (jeho žena) a v Gerníku je mu dobře.
Na koně mluvil skoro potichu a oni mu rozumněli. Šla s námi Dora, která má 2,5měsíční hříbátko Rigu, a valach Mirčo. Když někdy nešli podle jeho představ, pan Beránek jim jemně domlouval "Mirčo, budeš bit" a přitom se usmíval. Celou cestu vykládal a my, jak jsme se na voze střídali, jsme dychtivě poslouchali. Banátští pocházejí převážně z Čech, od Žatce, z Plzně i od Litvínova. V jejich řeči se objevovalo mnoho milých slůvek a slovních spojení: nýčko pojedeme z kopce, ti lidé dočista umřeli a také – prodávačka a podobně.
Hanka s Jirkou to brali jako opravdový turistický trénink a vůbec se nesvezli. Žerýk měl tentýž dojem a vydržel, hrdina, všechno. Cestou se napil z louží a byl spokojený, že je zase s námi. Riga běhala na volno kolem vozu a když jsme na chvíli zastavili, hned se šla napít od maminky Dory. Cestou jsme našli i nějaké houby. Evka uviděla kozáky, pak jsme objevili obrovskou bedlu. A Magiška měla hned apartní deštníček.
Z kopce nad Gerníkem nám pan Beránek ukázal, kudy pojedeme. V krajině se vinula stezka a byla vidět za dalším a dalším kopcem. Bylo to jako z pohádky "Za devatero horami a devatero lesy…". Jen těch řek tam nebylo devět. A tak jsme jeli prudce dolů, pak šlapali za vozem do strmého kopce a zase sešup. A stále dokola a vůkol nádherná krajina, nepotkali jsme za celou cestu ani živáčka.
Vůz měl dobré brzdy a ty se musely neustále přitahovat a povolovat… Ujal se toho Květoš a dostal titul – Hlavní brzdař koňských povozů s územní působností Evropa. Robin mu ochotně pomáhal, tak i on se dočkal titulu – Hlavní pomocník hlavního brzdaře. No s panem Beránkem, který velel "přitáhnout" a "povolit" a "přitáhnout," byli dobře sehraná parta. A pan Beránek vedl svoje koníky v pomalém rytmu, aby nebyli unavení na zpáteční cestě. Všechno bylo v pořádku.
Na cestě stály dvě rumunské salaše se spoustou psů. Žerýk se raději netvářil moc bojovně, byla jich na něj přesila. Volně tam pobíhala prasata i malá selátka, slepice a kozy. Také tam běhaly děti a postižené dívka se na nás mírně usmívala. To už jsme se blížili k Rovensku, které je vzdáleno od Gerníku 18,5 kilometrů. Vzdušnou čarou bychom tam byli za chvíli, takhle nám trvala cesta 4,5 hodiny.
Potkali jsme několik Čechů, kteří s námi cestovali už z Brna a povykládali si novinky. Místní se nás ptali: "Odkud jdete?" Odvětili jsme: "Z Gerníku." "A kam jdete?" "Do Gerníku."
Čekali jsme, až nám otevře paní Karla místní obchod – hospodu. Zatím jsme si s Hynkem a Květošem prohlédli místní kostelík. Byl modře vymalován a měl zvláštní naivistické obrazy. Chtěli jsme se podívat na zvonici a vlezli jsme do jedněch dveří. A za nimi byly pohřební máry a na marách ležela v přítmí kosa! Ale pokrok nelze zastavit a tahle kosa byla už motorová.
Ptali jsme se místních, zda by někdo neměl nůši na prodej. Poslali nás k Mojžíšovům v č. p. 14. Tam měl děda Mojžíš opravdu jedinou nůši hotovou. Manželé jsou velmi milí a omlouvali se, že už jim tak neslouží zdravíčko, už toho tolik nezastanou. A já byla šťastná, že jsem svou nůši opravdu našla. Je vyrobená ze štípaného buku a nožky i konstrukce jsou z lipového dřeva. Musí to být nesmírně pracné naštípat na jemné štípy tvrdé dřevo a pak s ním i pracovat.
Nezbývalo, než se rozloučit a stejnou cestou se vrátit do Gerníku. Pan Beránek v poklidu vedl svoje koníky domů a ti jako by věděli, že dnešní práci bude konec, šli rychleji. Žerýk sotva motal nožičkama, po naší večeři si svůj podíl opravdu zasloužil. Takový to byl dnes nádherný den.
Těšte se na další pokračování, ta předchozí a také fotky najdete zde
Marcela Moser